2018 - Litva, Lotyšsko, Estonsko

Úplně první dovolenkovou cestu s naším nový Dodíkem jsme naplánovali na červenec 2018, a to do tzv. Pobaltských republik, tedy do Litvy, Lotyšska a Estonska. Cesta tam samozřejmě reprezentuje i dlouhý průjezd Polskem. Takže počítáme, že nám ta cesta hodí takových cca 5000km. A proč Pobaltí? Za prvé ty země neznáme a lákají nás, za druhé je to trochu "divočina" a tak vyzkoušíme auto opravdu důkladně a za třetí (žena je učitelka a tak musíme na dovolenou jen o prázdninách), kdo by chtěl v létě jezdit na jih a mačkat se tam na silnicích, stellplatzech a v kempech s dalšími tisícovkami lidí, obytných aut, karavanů, čelit obchodníkům lačnících po vašich penězích, akceptovat přemrštěné ceny, obávat je zlodějských gangů, atd. atd.  A proto jedeme na sever!

Přípravy na cestu aneb než jsme vyjeli.

Ty barevné body na mapě jsou místa, která bychom rádi navštívili. Už se nám to rýsuje, že cestou "tam" pojedeme vnitrozemím, kde je spousta národních parků a až dorazíme do Tallinu na severním pořeží Estonska, obrátíme se zase zpět a budeme při cestě na jih kopírovat pobřeží. Jo, s malou odbočkou trajektem na ostrov Saaremaa. Abychom Dodíka poprvé naložili taky na loď! No a zhruba půlhodinová, šestikilometrová plavba na ostrov je optimální první zkouškou. Chvilku jsem si sestavoval itinerář, den po dni, kilometr po kilometru. počítal jsem, kam se až mohu každý den dostat, připočítával různé zastávky a přestávky, s pomocí satelitních snímků Google plánoval místa, kde zastavit či parkovat, atd. atd. Dobral jsem se k 5.dni z celkových dvaceti šesti a pak si řekl "dost". Sakra proč jsem si kupoval obytňák ? No přeci abych byl naprosto nezávislý. Nebo alespoň do značné míry. A tak jsem si řekl, že prostě pojedeme. Samozřejmě se budeme snažit navštívit plánovaná místa ale uvidí se, kudy pojedeme, kde budeme spát, jak budeme doplňovat zásoby, atakdále.

No a v tomto duchu jsme auto nacpali zásobami, jídlem a pitím, prostě co se vešlo a najednou tu byla středa 4.července 2018, já dorazil z práce domů, naložili jsme poslední náklad, natankovali 130 litrů čerstvé vody, aktivovali chemické WC, zkontrolovali tlak v pneumatikách, umyli dodíka a šli brzy spát. Brzy ráno vyrážíme !

 

Čtvrtek 5.července 2018 (1.den)

V den odjezdu bylo naprosto luxusní počasí, přes den na území ČR slibováno až 31ºC. Vyrazili jsme z Prahy po sedmé ranní, směr Mladá Boleslav a Harrachov. Již před cestou jsem přemýšlel, čím doplním svojí externí navigaci Garmin Camper 770. Ona totiž samozřejmě není neomylná a tak nějaká druhá možnost sledovat trasu by se docela hodila. Nakonec se jako výborné řešení ukázalo to z nejjednodušších. Do svého tabletu jsem nahrál off line mapy projížděných oblastí, jak pro Google Maps tak ale hlavně pro mapy na Seznam.cz. Tablet jsem umístil (zatím provizorně na dvě nano podložky) před ženu, aby jako navigátor mohla vytvářet nějakou činnost.

Pobalti-001

Takže já jedu podle navigace a Jana na tabletu provádí "kontrolu" a zároveň ale na turistické mapě Seznam.cz sleduje, jestli nemíjíme nějakou zajímavost, u které by bylo dobré zastavit. No a prvním takovým místem je na polské straně Krkonoš vodopád "Kamieńczyka szrenica". Parkoviště je na 50.823054, 15.498631, a k vodopádu do kopce jen asi 1,2km. Jste v Polsku, takže za parkoviště je to 10zlotych a za vstup do kaňonu s vodopádem dalších 6zl/os. Dostanete ale povinně slušivou ochrannou helmu. Úplně nevím proč, cesta k vodopádu (pár set metrů) je na úrovni každé druhé trasy třeba na Hruboskalsku. Ale ten vodopád za to stojí.

Pobalti-003

Pobalti-004

Pobalti-005

Po opuštění polského podkrkonoší přichází ta část cesty, na kterou je lépe zapomenout. Prostě těch asi 650km přes Vratislav, okolo Lodže, Varšavy až zhuba do Wyskowa, je silnice nebo i dálnice, vedoucí nudnou zemědělskou nebo průmyslovou krajinou, v ovzduší takový ten průmyslový smrádek a všude okolo ooobrovské množství kamionů. No a ty se na dálnici chovají jako... Poláci v kamionu. Takže furt ve střehu!

Pobalti-006

Ve stejném duchu se nesla i první noc. Pokud totiž pojedete do Pobaltí, tak oblast cca 50km za Varšavou je zhruba denní dojezdová vzdálenosti od ČR. Můj původně naplánovaný plac na nocleh (parkoviště u zájezdního motelu, kousek stranou od silnice) se díky přebudovávání silnice na čtyřproudou dálnici stal skladištěm stavebního materiálu a strojů. A motel je zavřený. Všude zmatek, hluk, prach a miliony kamionů na úzké objízdné trase. A tak jsme ujeli pár kilometrů navíc, odbočili do lesa a po cca kilometru nás zachránilo parkoviště u hřbitova. Ostatně jako již mnohokrát. Parkoviště u hřbitovů jsou prostě jistota.

 Pobalti-007

I když okolo hřbitova po silnici do vesnice Poręba taky projíždí sem tam nějaké auto, s hlavním tahem se to naprosto nedá srovnat. Parkoviště je na 52.668587, 21.599919.

 

Pátek 6.července 2018 (2.den)

Druhý den ráno se zase napojujeme na hlavní tah, za chvilku se dostáváme na již (skoro) hotovou část dálnice a tak cesta ubíhá svižňeji. Docela nepříjemná zajímavost je, že už od Varšavy až skoro k hranicím nejsou na hlavní trase žádné čerpací stanice. Celých zhuba 300km nic. Nicméně okolo Bělostoku se už alespoň krajina výrazně vylepšuje. Krásné lesy okolo silnice avizují průjezd Biebrzanským národním parkem. Za Augustovem děláme zastávku v obci Giby. Je tam docela hezký dřevěný kostelík ale hlavně památník obětem sovětských zločinů, kterých se dopouštěli na Polácích hned po skončení druhé světové války. V okolí Giby bylo zatčeno jednotkami Rudé armády a NKVD cca 2000 lidí a následně i popraveno, kvůli spolupráci s polským podzemním hnutím. A šest set z nich bylo odvezeno neznámo kam. Dál se o nich už nikdo nikdy nic nedozvěděl. (A hele, čtyřnásobný zápor! To jsou ta kouzla češtiny. Jak by se to asi přeložilo do angličtiny?)

Pobalti-008  Pobalti-009

Hranice do Litvy překračujeme za obcí Dworczysko. Tak, a jsme oficiálně v Pobaltí!

Vlajka-litvaLITVA

Základní informace: Litva - oficiálně Litevská republika, má rozlohu 65.200km2 a necelé 3 miliony obyvatel, což dává hustotu osídlení asi 52 lidí na 1km2. (ČR: 78 866km2, 10,5mil. obyvatel, hustota 134 lidí na km2). Hlavní město je Vilnius, má asi 540.000 obyvatel.

První dojmy: jen mírně zvlněná krajina, čistá, syrová příroda, a trochu rozpadlá stavení a hospodářské budovy. Jako kdybychom se vrátili o 30let zpět (dnes už víme, že to s Litvou ani zdaleka není tak špatné, právě naopak, ale ty první obrázky z pohraničí prostě tak vypadaly. Tehdy jsme si skoro mysleli, že jsme navštívili nějakou zaostalejší zemi. Mátla nás jen auta, co kolem nás projížděla. Jejich vozový park je jednoznačně mladší, nežli ten u nás. 

Pobalti-010  Pobalti-011 Pobalti-012

Také nás zaujalo, že Litevci jsou zřejmě na svoji zemi velmi hrdí. Litevskou vlajku tu člověk vidí na mnoha soukromých domech, na autech, pentlemi v národních barvách jsou ozdobeny pomníky, stromy, prostě žlutá, červená a zelená trikolóra je všudypřítomná. 

Co je pro nás Nomády na Litvě dobré, že velmi často jsou u silnic různě provedená odpočinková parkoviště (značka s trochu nakloněným stromem a pod ním stůl), kde je možné vždy docela slušně zastavit a když je odpočivadlo na hezkém místě, tak klidně i přespat. Někdy je na něm třeba ToiToi záchod, někdy dokonce kohoutek s vodou, skoro vždy nějaké jídelní sezení, apod. 

Pobalti-015a

Hned za hranicemi s Polskem začíná oblast plná jezer a náš plán byl přespat u jednoho z nich. Podle článku našeho předchůdce, který v časopisu Caravan popisuje cestu Litvou, jsme mířili k jím doporučenému tábořišti u jezera Snaigynas. Po odbočení ze silnice dojedete na parkoviště u malé rozhledny, ze které je krásný výhled na jezero. Parkoviště je na 54.101068, 23.722025.

Pobalti-013  Pobalti-014  Pobalti-015

Voda v jezeře je křišťálově čistá a koupelí nic nezkazíte. Tábořiště je asi o 500m dál po prašné cestě. Je to šikmá louka, mírně se zvedající od jezera. Vjeli jsme tam otevřenou bránou, na které ale byl nápis "private". Nicméně s námi nikdo nemluvil (na louce byla jen dvě osobní auta a dva stany). Po chvilce přišel chlapík a bránu zavřel. Zeptal jsem se ho tedy, co to má znamenat a on odpověděl, že tábořiště je soukromé, že bude probíhat nějaká neveřejná akce a jestli chci zůstat, tak můžu ale že bude trochu hluk. No a tak jsme zase nastartovali a raději odjeli. Na nějakou párty hned první noc v Pobaltí fakt nejsem zvědav. Mimochodem, opravdu, než jsme zase zavřeli okýnka a rozjeli se, dorazila další dvě auta. Navíc Jana mezitím našla na mapy.cz více než vhodnou alternativu, kterou opravdu vřele doporučujeme. A tady jedna žánrovka z cesty:

Pobalti-038

O nějakých 35 km dále je městečko Merkiné. Je uprostřed "Dzūkijos nacionalinio parko ir Čepkelių" a co je hlavní, je u něj rozhledna (s parkovištěm), obojí na úplně jiném levelu. Za prvé rozhledna. Má určitě přes 50m a svým vzhledem patří rozhodně k nezajímavějším, co jsme kde viděli. Za druhé, díky výšce vyhlídkové plošiny se dostanete poměrně vysoko nad koruny okolních stromů a otevře se vám fantastický výhled na udolí řeky Němen a okolní zalesněné kopce. No a za třetí, na pakoviště pod rozhlednou se dostanete odbočkou z města, po pár set metrech jízdy na štěrkové cestě, takže je uprostřed lesa, naprosto stranou od shonu a v tichu. Navíc je výrazně rovnější než bylo to u jezera Snaigynas. Najdete ho na 54.163871, 24.175260.  Do večera občas přijelo nějaké auto, lidi šli na rozhlednu ale s večerem jsme už osaměli.  

Pobalti-016  Pobalti-017  Pobalti-018

Pochopitelně jsme neodolali a na rozhledně sledovali (už bylo před 22h) i západ slunce. Byl to naprosto úchvatný a nezapomenutelný zážitek.

Pobalti-019

V noci přijela nějaká omladina autem a motorkou ale noc trávili nahoře na rozhledně a vcelku v klidu. Rozhodně nerušili. Zaregistroval jsem až jejich odjezd nad ránem.

Sobota 7.července 2018 (3.den)

Litva má čtyři hlavní turistické cíle: Vilnius jako hlavní město, Horu křížů u Lotyšských hranic, poloostrov Kurská kosa na pobřeží Baltu a pak vodní hrad Trakai. A ten jsme se vydali v sobotu navštívit. Z Merkiné je to jen asi 80km a tak cesta ubíhala poměrně rychle. Zvláště, když bylo stále na co koukat. Jednak příroda stále udivovala svojí krásou a čistotou a jednak se často objevovali různé dřevěné skulptury a sochy. Litevci totiž práci se dřevem milují. A tak třeba jedete okolo dalšího krásného jezera a vykoukne na vás velký jezerní "hadí král". Měl takové dobré 4 metry.

Pobalti-034

Ani jsme se nenadáli a už tu byla oblast tří velkých, členitých a navzájem propojených jezer Akmena, Galvé a Skaistis. A právě na prostředním z nich se nachází městečko Trakai a proslulý vodní hrad.

Pobalti-020

A jaké jsou dojmy ?  No, na začátku jsem vyjádřil myšlenku, že jedeme do Pobaltí mimo jiné i proto, že zatím netrpí přemírou turistů. Tak v případě návštěvy hradu Trakai to už neplatí. Tady je jich naprostá spousta a se vším, co k tomu patří, stánky se suvenýry, předražené jídlo v restauracích, s náháněči venku na chodníku, s hlukem, s nesmyslně vysokou cenou vstupného do hradu, atd. atd. Jakmile se prostě místo dostatečně známe, aby jej zařadily do svého plánu cestovní kanceláře, velmi rychle se z něj stává mašina na turismus. A to platí ve všech zemích. Přijedou autobusy, na 30 minut vychrlí davy Číňanů, Korejců, Rusů a dalších národů, oni si rychle udělají pár selfíček, ve stáncích nakoupí nějaké suvenýry a pak zpět do autobusu a vzhůru na další štaci. My Pražáci to známe velmi dobře. No a v Litvě jsou to ta výše jmenovaná čtyři místa.

Ale přesto hrad nevynechejte ze své cesty. Zkusím zde přidat pár tipů, na základě našich zkušeností:

Příjezd a parkování: i samotné turistické centrum městečka Trakai je takovým ostrovem a tak místa není nazbyt. Můžete na něj přijet ze severu i z jihu a připravte se na průjezd úzkou silnici, kdy vám budou nahaněči stále ukazovat, abyste zaparkovali obytňák zrovna u nich, na zahradě či dvoře. Společnou mají i cenu: zhruba 10EUR i když by se asi dalo smlouvat. Mimo sezónu by asi bylo možné zaparkovat i na parkovišti na 54.649570, 24.928733, při naší červencové návštěvě bylo ale beznadějně plné. Přímo na ulici velký obytňák asi nezaparkujete, bude všude narváno. My jsme nakonec zaparkovali na 54.650070, 24.925529, ve dvoře za těch 10 éček. Vjezd je označen značkou parkoviště pro karavany a pozor, v úzké uliččce Žalioji g. jsou takoví soukromníci dva. Ten zadní by byl možná levnější, nás ale "odchytil" už ten první.

Pobalti-021

Samozřejmě, kdyby člověk parkoval mimo to nejcentrovatější centrum, dopadl by jistě lépe a určitě levněji. Z vrozené lenosti jsme ale chtěli zaparkovat co nejblíže k lávce vedoucí na hrad.

Jídlo: Tady je to jednoduché: nikde si nic nedávejte! Pokud, stejně jako my pak míříte směrem na Vilnius, poradím vám za chvilku daleko, daleko lepší alternativu.

Hrad Trakai: býval kdysi sídlem litevských knížat. Vybudován byl okolo roku 1400 a bohužel, v průběhu věků i pobořen, až na úroveň zříceniny. Takže je současná podoba je jen asi 100let stará. Wikipedie k tomu říká: "Od počátku 20. století začala být na základě archeologických výzkumů a historických dokladů připravována kompletní rekonstrukce hradu do podoby z 15. století. Za polské vlády v letech 1929 až 1939 se podařilo obnovit část hradu, dostavba pokračovala i po druhé světové válce za vlády sovětské (s přerušením v roce 1961, které zavinila kampaň proti „glorifikaci feudální minulosti“). Rekonstrukce byla dovršena počátkem devadesátých let dvacátého století".

Takže máme co dočinění vlastně s novostavbou. Vstupné je 8EUR na osobu a podle našeho názoru za to nestojí. Hradní prostory jsou spíš výstavní sály nežli interiéry hradu, hodně expozic má význam jen pro Litevce (třeba jedna místnost je věnovaná ukázkám ceremoniální medailí, které nosí ministerský předseda od dob získání samostatnosti) a navíc, popisek v jiné řeči nežli v Litevštině je zoufale málo. V případě dobrého počasí mám pro vás návrh: dejte raději 5EUR za 30min. příjemnou projížďku malou motorovou lodí okolo hradu. A zvolte tu, co má vrchní palubu v prvním patře, výhled je pak nádherný. Soustava jezer je docela rozsáhlá a proto je to zajímavá cesta. Můžete si i pronajmout ke stejnému účelu i jachtu, ta je za 40EUR ale vejde se na ní asi 5lidí. No a zde najdete fotogalerii těch zajímavějších míst z vnitřních prostor hradu:

Hrad Trakai

Fotil jsem jen interiéry, které  se tváří jako vybavené (tedy ne jen prosklenými skříněmi s expozicemi všeho možného). I laik vidí kontrast mezi hradními prostory a nábytkem, který se spíš hodí do zámku. Třeba barokní postel na hradě z 15.století asi fakt nemá co dělat.


 
 
 
 
 
 
 
 
 

No a teď se vracím k možnosti se někde dobře najíst. Přímo v Trakai a okolí jsou ceny za normální jídla hodně našponované, přitom jejich úroveň je řekněme, trochu turistická. Asi jako když si v Praze chcete dát něco echt českého a půjdete do restaurace na Staroměstském náměstí. Svíčková s knedlíkem tam stojí klidně 230Kč a je přitom chuťově úplně normální. Takže dát 12EUR za jednu rychle ohřátou porci průmyslových pirohů asi není to pravé. A tak sedněte do auta a jeďte po A16 směrem na Vilnius. Po necelých 9km jste na místě.

Na 54.620585, 25.055786, hned u silnice, je pivovar Pilialaukis. Má rozlehlé parkoviště, kde by mohli bydlíkáři klidně uspořádat nějaký sraz, nabízí (vcelku) dobré vlastní pivo, které vaří přímo v místnosti pro hosty, kuchař vám předloží tradiční litevská jídla, skvěle provedená a mají i velmi příjemné ceny. Litevské národní jídlo jsou velké šišky z bramborového těsta, uvnitř s mletým masem a navrch s opečenou slaninou a čepicí zakysané smetany. Pro jejich tvar jim říkají "Zepelíni". Jsou návykové, hodně syté a rozhodně si je někde dejte. A zrovna tady je dělají skvěle. Za polévku, 2x zepelíny, salát, pítí, kávu a jeden malý desert jsem platil okolo 25EUR.

Pobalti-032   Pobalti-033

Spokojení a nasycení jsme vyrazili dál, směrem k Vilniusu. Když se po velmi dobré silnici A16 blížíte k hlavnímu městu Litvy, projíždíte předměstím s názvem Paneriai. Polsky je to Ponary a za války se tu udál jeden z nejděsivějších masakrů na civilním obyvatelstvu. Příběh začíná v roce 1940, kdy byla Litva připojená k Sovětskému svazu. V červnu stejného roku začali Sověti budovat nedaleko Paneriani velký ropný sklad, což byly vlastně velké betonové jámy v zemi, do kterých se měla ropa čerpat. Tato stavba však nebyla nikdy dokončena, protože v roce 1941 byla celá oblast obsazena postupujícími nacistickými vojsky.

Jak jistě víte, Židé byli pro Němce národ podřadný a určený k likvidaci. Přitom před válkou byla třeba židovská kultura ve Vilniusu, jedním z jejích největších center v Evropě a žilo jich tam přes 70.000. A mnoho dalších i na jiných místech Pobaltí. Nicméně hrůzný německý plán počítal po obsazení Litvy s vyhlazením veškerých litevských Židů.  A právě nedokončené nádrže na naftu v Paneriai využívali v období 1041-1944 Němci jako masové hroby. Celkově tu bylo bylo zavražděno a pohřbeno více než 100.000 Židů, Litevců, Poláků a v pozdějších fázích i menší počty obětí jiných národností včetně místních Rusů, Romů a "bílých" Litevců.

Pobalti-035

Celkem 12 nádrží na naftu bylo proměněno v masové hroby a v každém z nich bylo zasypáno okolo 10.000 obětí.

Jak sovětská armáda v roce 1943 pokročila, nacistické jednotky se snažily zakrýt zločiny, podle jejich šílené směrnice "Aktion 1005". Osmdesát vězňů z blízkého koncentračního tábora Stutthof bylo zformováno do Leichenkommanda. Dělníci byli nuceni postupně těla vykopat, dát je na hromadu a spálit. Po několika měsících této strašné práce se povedlo 19. dubna 1944 uprchnout z této skupiny 11 lidem. V jedné z jam, mezi již mnoho měsíců pohřbenými těly, se jim podařilo vykopat tunel mimo střeženou oblast, utekli, přežili válku a jejich svědectví tak přispělo k odhalení tohoto masakru. Když u těch jam stojíte, fakt vám není moc dobře.

Pobalti-036

Tak a dost smutné historie. Jsme už v hlavním městě, kde jsme naplánovali nocleh v autokempu. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože okolo města i Vilnius sám nenabízi moc možností pro divoký nocleh. Snad možná na nějakém parkovišti u nákupního centra ale do toho jsme jít moc nechtěli. Takže nás navigace rychle navedla na 54.680239, 25.226740, kde je "Camping Vilnius city".

Pobalti-037

Je vcelku běžně velký, sprchy, WC a prostory na mytí nádobí jsou v kontejnerových buňkách, které vypadaly zcela nové a byly velmi čisté. Jinak ovšem kemp nenabízí nic. Žádné jídlo, wi-fi byla k nepoužití, travnatý povrch byl poměrně zvlněný, malá půjčovna kol ale byl tam klid a docela ticho. Cena 26EUR za 2 lidi a obytňák a i když je honosí značkou ACSI, žádná sleva po předložení platné ACSI karty nebyla. 

Neděle 8.července 2018 (4.den)

Na neděli jsme naplánovali prohlídku hlavního města, rozkládajícího se na březích řeky Neris. Ráno jsme opustili kemp, ujeli asi 6km do centra na místo, které jsem si ještě z domova předem pečlivě našel pro parkování. A mohu vřele doporučit. Najdete ho na 54.678980, 25.294565 a je to ulice obrostlá stromy, ve které je volné parkoviště autobusů. A kdyby nebylo volno, tak v dohledu jsou další parkovací plochy a myslím, že není možné se někde nechytnout. No a ujdete asi 150m, vyšlapete jedny schody a jste v historickém centru Vilniusu, které bylo mimochodem v roce 1994 zapsáno na seznam UNESCO.

Pobalti-039

Srdcem města je Radniční náměstí se známou Vilniuskou katedrálou, jejíž přesný název je Katedrála svatého Stanislava. Na náměstí mají hlavní zastávku i klasické prohlídkové autobusy bez střechy. Kdo by si je chtěl vyzkoušet, tak nabídka je jeden hodinový okruh městem vč. výkladu v mnoha jazycích (mimo češtiny) za 12 EUR. Základní doporučovaná trasa je červená. Další alternativou je celodenní jízdenka za 18 EUR a můžete nastupovat i vystupovat z projíždějících busů dle libosti. Jako v Londýně. Upřímně, při velikosti Vilniusu ani jedno za to nestojí. Jděte pěšky.

Zástavba Starého města je hlavně barokní, uličky jsou křivolaké a chvilkami jsme si připadali jako v Praze. Celý historický Vilnius byl ve středověku obehnán obrannými hradbami s 9 vstupními branami, z nichž se dodnes ve výborném stavu dochovala pouze Brána úsvitu. V ní je v současné době umístěna kaple s asi nejposvátnější relikvií v celém městě, Madonou Brány úsvitu, jenž je k vidění i z ulice.

Pobalti-040

Naše prohlídka města připadla na neděli a tak ve spoustě místních kostelů probíhaly mše a bohoslužby. A to mě baví, i když nevyznávám žádné konkrétní náboženství. Kostely a chrámy se mi ale zdají fascinující z hlediska architektury a výzdoby. Proto je rád navštěvuji. No a ty ve Vilniusu mají většinou sice vcelku normální fasádu ale uvnitř skrývají krásné interiéry. Ty křesťanské i ty pravoslavné.

Pobalti-041  Pobalti-042  Pobalti-043

Za vidění stojí i Vilniuská univerzita, kterou na začátku 17. století založil Stefan Bathory, a která byla svého času hlavní litevskou líhní proticarských myšlenek a skupin. Díky tomu byla její činnost na nějakou dobu dokonce i zcela zastavena.

 Pobalti-044

Hned u řeky se tyčí rozlohou malý ale docela vysoký kopec, pozůstatek tzv. Horního hradu. Z osmiboké Gediminasovy věže by prý měl být úžasný výhled na celé město. Bohužel, při naší návštěvě jsme měli velkou smůlu, že byla v rekonstrukci a proto nepřístupná. Takže fotka jen odspodu.

Pobalti-045

Po Vilniusu jsme prochodili více než půl dne. Je tam ještě spousta jiných zajímavých míst. Prezidentský palác - původní rezidence vilniuského biskupa, dnes sídlo prezidenta republiky. Dále moderní mrakodrap Europa Tower, umělecká čtvrť a zajímavostí je i recesistická republika Užupis. Dostanete se do ní přes malý most na východě Starého města. Užupiská republika byla vyhlášena vilniuskými umělci a bohémy 1.4.1997, tedy na Apríla. Jejím prezidentem je vilniuský režisér, její armáda čítá 12 mužů a základní listina lidských práv této republiky obsahuje body typu: „Každý člověk má právo být šťastný.“ či „Každý člověk má právo být nešťastný.“ nebo „Každý pes má právo býti psem.“

No a pak je tu i spousta kaváren, restaurací, umělců, prodejen umění a suvenýrů, atd, atd. Přidávám ještě pár fotek, už bez popisu.

Pobalti-046  Pobalti-047

Pobalti-048  Pobalti-049

Někdy brzy odpoledne pak dáváme poslední sbohem hlavnímu městu Litvy, sedáme do Dodíka a vyrážíme dále. Jedeme po dálnici A1 směrem na Kaunas, což je druhé největší město Litvy a tak A1 je páteřní dálnice. Krásná, čtyřproudá a tak cesta rychle ubíhá. Po cca 80km je odbočka na město Rumšiškés. Pokud chcete následovat naše putování, dejte si pozor - žádné jiné speciální upozornění na moc hezký a velký skanzen po cestě nenajdete. Nejlépe bude zadat do navigace přímo koordináty: 54.866291, 24.202000 a skončíte na velkém parkovišti před hlavním vchodem do skanzenu.

Poznámka: TERMÍN "MUSEUM". Ve všech třech pobaltských zemích se termín "museum" používá velmi často. Skoro na každém rohu je ukazatel na nějaké "museum". U nich je ale toto označení evidentně chápáno trochu šířeji. A tak, když se vydáte do nějakého "musea", najdete: muzeum jako u nás, skanzen, síň lidových tradic, rodný dům kohosi, sbírku nějakého lidového umění, sbírku sedláckých nástrojů na jednom panelu, místnost s fotografiemi kohosi kdesi, dílnu vyrábějící něco lidového, prodejní obchod nějakého umělce, atd. atd. atd. A proto i skanzen "Lietuvos Liaudies Buities Muziejus" je vlastně Litevské lidové Muzeum.

Pobalti-050

Muzeum.... tedy vlastně skanzen, má docela ucházející stránky na http://www.llbm.lt . Celý skanzen je hodně veliký, srovnal bych ho tak se safari ve Dvoře Králové nad Labem. V kopcovité krajině, kde nechybí lesy, vodní plochy i toky, jsou rozloženy různé "vesnice", které tvoří vždy ukázku z určitého místa a určitého historického oddobí Litvy. Ve středu celého skanzenu je i dobové "městečko". Stavby sem byly samozřejmě sestěhovány z různých koutů země a následně znovu postaveny ale to je obvyklé ve většině skanzenů. 

Pobalti-051

Vstupné je velmi rozumných 4 EUR/os. a kdo je lenoch, může se za dalších 20 EUR pohybovat po parku autem, podobně jako právě po safari ve Dvoře Kr. My šli samozřejmě pěšky a moc aut jsme cestou nepotkali. Ostatně, ani návštěvníků nebyly nějaké ohromující davy. Otevřeno je od 10h do 18h. Do drtivé většiny staveb se můžete podívat dovnitř, většina je včetně dobového vybavení domácnosti. V parku najdete i drobné občerstvení, vyhlídkovou věž, můžete vyrazit na projížďku motorovou lodí po jezeře, atd. Takže klidně zábava na celý den. A protože je skanzen i vyjímečně fotogenickým místěm, přidávám zvláštní fotogalerii.

Lietuvos Liaudies Buities Muziejus


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Odpoledne bylo už docela pokročilé, když jsme se vrátili k autu. Odhlasovali jsme si, že Kaunas z našeho prohlídkového seznamu vyškrtneme. Všude psali, že je sice pěkný, ale že když jsme viděli Vilnius, neuvidíme nic nového. A tak jsme Kaunas objeli a po A1 pokračovali dále na západ, směrem na Klaipédu. Chtěli jsme ještě ujet něco ze vzdálenosti, která nás dělí od Hory křížů (je to necelých 200km z Kaunasu), ať tam jsme zítra už někdy ráno nebo dopoledne. 

Asi 20km za městem je hned vedle dálnice docela zajímavý monument: Žalgirio Parkas. Dá se na něj rychle z dálnice sjet, prohlédnout a pokračovat dál. Souřadnice jsou 55.137551, 23.728244. Památník slavné bitvy u Grunwaldu, která se odehrála 15. července 1410. Byla to bitva mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou koalicí, výrazně podpořenou českým vojevůdcem Janem Sokolem z Lamberka a Janem Žižkou z Trocnova, který zde podle některých historiků mohl přijít o první oko. Veliteli vítězné polsko-litevské koalice byli polský král Vladislav II. Jagellonský a litevský velkokníže Vytautas. Jednalo se o rozhodující bitvu polsko-litevsko-teutonské války a jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy.

Pobalti-070  Pobalti-071

Památník vznikl v roce 1990 a představují ho dřevěné sochy válečníků, za kterými jsou v pravidelných tvarech vysázeny stromy. Hlavně dub - litevský národní strom, ale i javory, jasany, lípy, a další. Dohromady je tu přes 1000 stromů. Takže, kdo nechce jen tak polykat kilometry na dálnici, sjeďte a podívejte se tam.

Na večeři jsme se zastavili jen o pár kilometrů dál, souřadnice 55.157245, 23.693182 navigují na docela zábavný podnik na dálnici, s názvem "Towards the west café", kde se můžete dobře a vcelku levně najíst. My jsme zde poprvé vyzkoušeli nejtypičtější pochoutku k pivu, hojnou v celém Pobaltí. Jsou to prostě osmažené kousky chleba, takové minitopinky. S česnekem, nebo se sýrem, mají i mnoho dalších podob. Ale k pivu se hodí jako málo co. Proč se to sakra u nás nedělá? Neumíme topinky?

Pobalti-072

Jen pár kilometrů za večeří odbočujeme z dálnice. Jednak jí už nějak máme plné zuby a jednak chceme najít nějaké dobré místo na spaní. Takže sjezd na silnici č.196, průjezd Ariogalou a ejhle, asi po 14km od sjezdu máme dobré místo. Je to malé parkoviště u silnice. Je zajímavé z několika důvodů: za prvé je hned po ruce, za druhé je za mostem přes docela pěkné údolí říčky Dubysa, a za třetí naproti ve stráni je pramen vody. A ne jen tak ledajaké ! Je to posvátný pramen "Mariiny slzy" (Marijos ašarų šventas šaltinis) a samozřejmě se všeobecné věří v jeho ohromnou léčivou sílu. Voda vytéká z trubky, je chladná a opravdu výborná. Přes den je tam fronta aut a každý si vodu bere sebou, v noci by se do nádrže dalo něco dotankovat a zajistit tak zdraví celé posádky obytňáku. Parkoviště i pramen najdete na 55.280628, 23.444295. A tady jsme tedy trávili naší další noc.

Pobalti-073  Pobalti-074  Pobalti-075

Pondělí 9.července 2018 (5.den)

Ráno bylo opět sametové. Uvařili jsme si čaj z té zázračné vody a vyrazili dál. K Hoře křížů zbývá 99km. Jeli jsme po vedlejších komunikacích, které jsou v Litvě sice užší, ale asfaltové a tedy vcelku ucházející. A na rozdíl od dálnice je na co koukat. Netrvalo dlouho a projíždíme městem Šiauliai, od kterého je Hora křížu už vlastně na dohled.

Poznámka: ČÁPI. Začalo to už v Polsku. V ploché krajině Pobaltí se velmi daří čápům a jsou tady i ve všeobecné oblibě. Cestou jich vidíte tisíce. Hnízda jsou všude, lidé jim na každém vhodném sloupu připraví podmínky pro jejich zbudování (prostě na vršek sloupu dají vetšinou staré dřevěné kolo nebo jen nějakou desku). Hnízda jsou na veřejných prostorách, hnízda mají u svých domů lidé bohatí i ti docela chudí. Jak asi víte, čápi mají po celý život jednoho partnera a po celý život využívají i stejné hnízdo. Takže každý rok přilétnou na to samé místo, trochu hnízdo poopraví, zvětší a vyvedou další mladé. Je v tom krásná symbolika a jistě i důvod, proč je mají lidé tak rádi. Uvidíte mnoholetá hnízda, co mohou vážit i dvě tuny (!). V některých vesnicích zase byla hnízda na každém sloupu elektrického vedení. No a v červenci je období, kdy se mladí učít pomalu létat a rodiče jim to samozřejmě pečlivě ukazují. Takže jedete krajinou a kolem vás (klidně pár metrů před autem) často prolétávají tito krásní ptáci.

Pobalti-076  Pobalti-077

Pobalti-078  Pobalti-079

Hora křížů.

Nejprve jak vznikla: původně (první polovina 19.stol) zde byly na malém kopečku pohřbeny oběti dvou polských povstání. A k té původní asi stovce křížů na běžných hrobech, začali lidi přidávat další kříže. Jako památku na padlé vojáky i civilisty. Postupně zde vzniklo vzpomínkové místo a časem se z něj stal i výrazný symbol litevské národní hrdosti. Za komunistů se Sověti dokonce dvakrát pokusili tento fenomén zlikvidovat (buldozery původně navršený jeden kopec při ničení rozdělily na současné dva). Takže pod zemí leží nejenom ostatky těch obětí ale i hromady "předchozích" křížů. Ale vždy tam lidé ty kříže začali rychle zase doplňovat. Takže se místo stalo i symbolem odporu proti ruské zvůli, samozřejmě nyní mohutně posilovaný mnohými návštěvníky a stalo se tak jak poutním místem věřících, tak i návštěvním místem turistů, bez ohledu na jejich víru. Kříže tam umisťují křesťané, ortodoxní, pravoslavní, turisté s Asie, tedy budhisti a šintoisti, normální ateisté.....

Pobalti-080

Křížů už je tolik (určitě minimálně statisíce, spíš milióny), že začínají lemovat i přístupové cesty od parkoviště a i z jiných stran. Skupiny i jednotlivci si někdy přinesou kříž vlastní. Třeba jsem viděl mikrobus, ze kterého vystoupilo asi 8 lidí, pak vyložilo skoro třímetrový kříž, krumpáč, lopatu, pár kusů dřev na zajištění a společně vyrazili směrem k Hoře. Svůj kříž sem daroval při své návštěvě v roce 1993 i papež Jan Pavel II. Nicméně většina návštěvníků vezme za vděk zakoupením nějakého kříže v řadě prodejních stánků. Můžete si koupit kříž libovolné velikosti, podle přání a stavu vaší peněženky. Dlužno dodat, že ceny nejsou nijak našponované a tak si vybere jistě každý. Klidně jen za jedno euro. I my jsme propadli kouzlu místa a tak je tam náš malý křížek také.

 Pobalti-081  Pobalti-082  Pobalti-083

Pobalti-084  Pobalti-085  Pobalti-086

No a pár nomádích postřehů a poznámek: Je tu velké parkoviště, s vjezdovou bránou. Vjedete dovnitř, brána se zavře a za výjezd budete platit. Cena je lidová, tuším, že jsem platit 2,5EUR. Parkoviště je na 56.013402, 23.407529. Kdo by chtěl ušetřit (nebo tu i přespat), doporučuji jet po příjezdové cestě dál, minout Horu křížů na pravé straně a hned za ní je volné parkoviště sousedního moderního kostela, mimochodem stojícího na místě hradu rytířů livonských ze 14.stol. Koordináty jsou 56.017762, 23.419389. Parkoviště je sice malé ale mezi stromy a keři, pěkně zašité a od Hory křížů vzdálené opravdu jen asi 200m. Toalety jsou k dispozici na tom velkém parkovišti, jsou placené (20centů) a umí vrátit drobné !  Není tu nic moc pro případné občerstvení. Jen pár automatů na pití a cukrovinky. A tak jsme si udělali na parkovišti náš oběd v autě.

Po obědě se loučíme se zajímavou Horou křížů a po silnici A12 míříme přes Joniškis do další země našeho prázdninového putování.

Vlajka-lotyssko LOTYŠSKO

Lotyšsko - oficiálně Lotyšská republika, má rozlohu 64.589km2 a 1,93 miliony obyvatel, což dává hustotu osídlení asi 31 lidí na 1km2. (ČR: 78 866km2, 10,5mil. obyvatel, hustota 134 lidí na km2). Hlavní město je Riga, ta má asi 702.000 obyvatel. Tzn. že skoro 40% obyvatel Lotyšska žije v hlavním městě. 

První kilometry nás moc nevarovaly. Na silnici sice najednou přibylo mnoho asfaltových záplat, auto začíná trochu poskakovat ale to není nic, co bychom neznali z českých okrsek. I když moment! Ale tady je to "mezistátní" hlavní silnice! Taky nám začíná být trochu divné, že mnoho odboček z hlavní okamžitě přechází v nezpevněný, štěrkovo-pískový a tudíž velmi prašný povrch.

Pobalti-140

Po asi 5km od hranic zavelela Jana odbočku vpravo na P103, směrem na město Bauska. Silnice zůstává asfaltová ale kvalita ještě dost poklesla.

Pobalti-087

A hned po jednom kilometru velí navigátorka zase vlevo vbok a po průjezdu nějakou vilovou čtvrtí přijíždíme k Elejas muiža. Je to klasický příklad památky, které můžete v Lotyšsku potkávat všude možně. Elejas muiža byl původně šlechtický zámek rodiny Medems, s přilehlými budovami, zámeckým parkem, pavilony a vším, co k životu urozených lidí patřilo.

Pobalti-092

Původně tu stál od roku 1753 ale v sovětských dobách postupně došlo až k naprosté devastaci hlavního paláce. Dochovaly se jen jeho ruiny a pak postranní budovy, tzv. panský a taky divadelní dům. Vcelku v pořádku je i rozlehlý park a v něm se podařilo v roce 2015 zrekonstruovat tzv. čajový pavilon. Celé panství bylo prohlášeno národní kulturní památkou ale k nějakému využítí ještě povede dlouhá cesta. My jsme tu chodili sami. Kdo by se na toto místo chtěl také podívat, najde ho na: 56.422371, 23.700176.

Pobalti-088  Pobalti-089

Pobalti-090  Pobalti-091

Pak jsme se vrátili zpět na silnici a pokračovali asi 25km k hlavnímu cíli naší cesty, což je Rundāle. Již samotný příjezd je docela impresivní záležitostí. To prostě jedete docela pomalu po rozmlácené silnici, kolem střídají velká pole, malé pastviny s krávami či ovcemi, občas nějaká ta vesnička, chalupy a domy jsou normální nebo i lehce polorozpadlé. Prostě krajina má 100% venkovský charakter. No a najednou se na obzoru objeví toto:

 rundale-title

V roce 1735 kníže Ernst Johann von Biron koupil pozemek v Rundāle, se starým středověkým hradem, který stál na území plánovaného letního sídla. Starý hrad byl zbořen a stavba podle návrhu italského architekta Bartolomea Rastrelliho zahájena v roce 1736. Výstavba však postupovala pomalu. Současně totiž probíhala i stavba jejich dalšího paláce v Jeglavě a ten byl pro knížecí rodinu důležitější. Dokončení zdrželo i vyhnání Bironů do exilu v roce 1740, které trvalo celých 22 let. Po jejich návratu byl palác konečně v roce 1768 dokončen. Ernst Johann von Biron si palác okamžitě zamiloval. Často jej navštěvoval a trávil v něm vždy celé léto, až do své smrti v roce 1772. Pak přišla ruská nadvláda, panství nějakou dobu patřilo ruskému hraběti Valerii Zobovovi, během francouzské invaze do Ruska sloužil palác jako nemocnice napoleonským vojákům ale zlé časy nastaly v roce 1919. Během lotyšské války za nezávislost byl palác zapálen a částečně pobořen, pak sloužil jako škola a během druhé světové války v něm bylo skladiště obilí. Po válce dál slouží jako škola, a to až do roku 1978. 

Po obnovení nezávislosti Lotyšska, stát financoval všechny restaurátorské práce, částečně i s dalším financování prostřednictvím soukromých darů a později také prostřednictvím Evropských strukturálních fondů. Na jaře roku 2015 bylo konečně oznámeno, že obnova paláce Rundāle je dokončena. Celkové náklady na obnovu od roku 1972 do roku 2014 byly odhadnuty na 8.420.495 eur. Palác je prostě obrovský. Jen stavba sama zabírá 8000m2 a navazují na něj i veliké zahrady ve francouzském stylu. Všechny místnosti jsou dokonale restaurovány a jsou opravdu nádherné. Dokonce se našla i velká část původního mobiliáře. A tak za prvé má návštěva paláce a zahrad naše jednoznačné doporučení a za druhé mu věnuji další fotogalerii:

palác Rundāle

Zaparkovat se dá hned vedle zámku, na volném a taky prašném parkovišti (56.414754, 24.022118). Palác má webové stránky http://rundale.net/en/ . Nejdražší vstupné (dlouhý prohlídkový okruh, plus vstup do zámeckých zahrad) stojí 13EUR/os. ale můžete i jen na kratší okruh, nebo jen do zahrad, atd. 


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Po návštěvě krásného paláce v Rundāle jsme byli na Lotyšsko docela natěšeni a řekli si, že se kromě jejich historie trochu podíváme i na lotyšskou přírodu. Sjedeme z hlavních tras, najdeme nějaký národní park a prohlédneme si jej. Určitě nebude problém najít i nějaké místo na přenocování. A tak jsme chtěli pokračovat dále na východ země. První zastávkou bylo město Bauska, kde jsme si chtěli v nějakém supermarketu doplnit zásoby. Ve středu města je jeden vhodný (velké parkoviště je na 56.406054, 24.187229) a mohu říct hned, že z nabízeného sortimentu a kvality potravnin jsme byli ohromeni. I v takovém malém městě jsme nakoupili všeho tolik, že se nám to skoro nevešlo ani do chladničky, ani do mrazáku. Takže úroveň nabídky potravin v Lotyšsku je minimálně o polovinu výše, než srovnatelně velké město u nás. Velká pochvala !

Po návratu z nákupu jsme byli tak nedočkaví (a hladoví), že jsme hned na parkovišti uspořádali po čtvrté hodině odpolední (všechny pobaltské státy mají proti nám o hodinu posunutý čas dopředu) takovou malou večeři. A u ní naplánovali další trasu. Vyjedeme z města po P87, pak obočíme vlevo na P88 a budeme projíždět podle mapy krásně zeleným a málo osídleným územím, klidně až někam k řece Dougavě. Toto všechno jsme plánovali podle papírové mapy, co máme k dispozici a taky podle turistických map na Seznam.CZ. Takže když jsme dojedli, spokojeně všechno uklidili a podle schváleného plánu i vyrazili, měl jsem palubní navigaci Garmin 770 Camper jen v režimu zobrazení mapy. jeli jsme podle tabletu a Mapy.cz. VELKÁ CHYBA! 

Začalo to tím, že po odbočení na P88 se silnice opravdu výrazně zhoršila.

Pobalti-115

Kodrcali jsme se ale statečně dál, rychlostí maximálně 40km/h. Nechtěl jsem totiž, aby se nám uvolnily všechny plomby v zubech. Na té fotce to tak nevyzní ale věřte, že to byl opravdu tankodrom. Pořád jsem si říkal, že se to zlepší, že dorazíme na nějakou křižovatku, od které to už bude v pohodě atd. Jeli jsme stále dál, kilometry ubíhaly a my ničili tlumiče i měchové pérování našeho Dodíka. Jen občas jsem mrknul na Garmina. A najednou mi přišlo divné, že ukazuje toto:

Pobalti-116  

No co. Jsme v Lotyšsku, to není zrovna střed Evropy a tak má Garmin asi nějakou chybičku v mapových podkladech. Jeli jsme dál. No a ono to bylo jinak. Dobrá zpráva je, že Garmin má poměrně přesné mapové podklady. Ta špatná byla (mám nastaveno vyhýbat se nezpevněným komunikacím), že když asfalt končí, končí pro Garmin i silnice. Ta prostě uprostřed cesty a uprostřed nějakých polí přechází v prašnou polňačku.

Pobalti-117

Chvíli jsme po ní zkoušeli jet ale pokud vám mohu radit, pokud máte jen normální silniční obytňák a pokud ho máte rádi, nedělejte to. Během velmi krátké doby bude každá skulinka vašeho podvozku, každý šroubek, každý skrytý kablík vypadat asi takto:

Pobalti-118  

No, zkrátím to. Zbytek dne jsme se věnovali zkoušení různých silnic, které by alespoň trochu vedly na východ, až.... jsme to okolo deváté hodiny večerní vzdali a vyrazili po hlavní směrem na Rigu. Do té jsme ale dojet nechtěli (máme ji v plánu až na zpáteční cestě) ale bohužel, silnice rozumné kvality vedou v Lotyšsku jen a jen do hlavního města a okolo něj. Takže jsme se po silnici A7 stále blížil k Rize a protože večer už byl docela pokročilý, vzali jsme zavděk malým parkovištěm u zrušeného motorestu.

Pobalti-119

Je asi jen 20km od centra Rigy a tak možná zajímavá alternativa i pro ostatní cestovatele. Najdou ho na 56.641836, 24.227682. Kdo je estét a chtěl by nocovat kultivovaněji, může popojet asi o 200m směrem na Rigu a po pravé straně je Motel Brencis. Obytňáky nechávají na svém parkovišti stát zadarmo a za poplatek (myslím, že 5 EUR) se můžete i připojit na elektřinu. My to zjistili ale až ráno :-(

  

Úterý 10.července 2018 (6.den)

Úterní cesta začala silničním okruhem kolem Rigy. Vyhnuli jsme se hlavnímu městu (A7/A5/A4 a na A2) a vyrazili do města Sigulda, které podle průvodce mohlo nabízet lecos zajímavého. Už se mi nechce psát o kvalitě silnic. Asi jste už pochopili, že u mě Lotyšsko díky nim zrovna body nezískalo. Jeli jsme jen po "A" silnicích, tedy těch nejlepších. Povrch většinou pořád záplatovaný a tedy mizerný. Někde byly dokonce pro každý směr dva pruhy ale zase to "vylepšují" např. semafory na přecházení, a to uprostřed lesa, mezi městy. To pak opravdu musíte dávat po celou dobu jízdy dobrý pozor.

Pobalti-120

Sigulda

Město Sigulda ležící něco přes 50km kilometrů východně od Rigy a za ní začíná národní park Gauja. Působí překvapivě spíš jako horské letovisko, je totiž umístěná na svahu údolí řeky Gauji. V Siguldě je i největší terénní převýšení v celém Lotyšsku – 85 metrů!  Ideálním místem pro zastavení je velké parkoviště u Nového hradu (57.163802, 24.852904). Ve městě je i tzv. Starý hrad (tedy taková v současnosti mohutně rekonstruovaná zřícenina), přes údolí vedou dvě lanovky s nádherným výhledem, za Novým hradem jsou v bývalých hospodářských budovách docela zajímavé umělecké dílny, vč. malého místního pivovaru. Na na opačném břehu řeky můžete na dvou kopcích zahlédnout staré hrady Turaida a Krimulda. U Turaidy jsou i největší jeskyně v Pobaltí (proti těm u nás furt relativně mrňavé). Zkrátka, zastavit se zde není úplně ztráta času.

Pobalti-121  Pobalti-122

Pobalti-123  Pobalti-124

Po dopolední prohlídce Siguldy jsme rozhodli se na oběd ještě přesunout do dalšího zajímavého města - Césis. Zkušeně jsme jeli jen po hlavní silnici A2 a pak odbočili na Césis. Takže z národního parku Gaujas viděli jen málo. Městečko Césis má poměrně natěsnané historické centrum a tak pohyb po něm s 7,5m autem vyžaduje trochu opatrnost. Na druhou stranu nabízí i poměrně hodně míst k parkování. My se chytili přimo na jedné ulici u chodníku, takže s doporučením nějakého konkrétního parkoviště tentokrát nemohu sloužit (to naše místo bylo na 57.314559, 25.275751). Na hlavní náměstí (Vienības laukums) jsme to měli jen kousek. Bylo po druhé hodině odpoledne, měli jsme už docela hlad a tak jsme v ulici Rigas iela, vedoucí z náměstí k hradu, začali hledat nějakou vhodnou restauraci.

Pobalti-125

V první jsme doplatili na svou neznalost. V Pobaltí je totiž obvyklé, že když přijdete do restaurace a sednete si rovnou na zahrádku, nikdo si vás nevšimne. Servírky chodí okolo vás, jako kdybyste tam nebyli. Takže jsme chvilku čekali a pak se zvedli a šli pryč. Dnes už vím, že správný postup je: vejít dovnitř, vzít si jídelní lístky, venku si něco v klidu vybrat, pak se vrátit k pultu a objednávku nadiktovat. Potom už si můžete sednout zpět na zahrádku a čekat. Dál to už běží normálně. Ve druhé restauraci se snažili o italská a americká jídla. Na to jsme do Pobaltí nepřijeli. A tak jsme šli dál a upoutal nás podnik s názvem "H.E. Vanadzins Ziemelu restorans" . Z prvé vypadal zvenku velmi dobře (není divu, byl podle historických pramenů postaven teprve před 3 lety a vypadá naprosto autenticky). Za druhé měl krásný dvůr se stoly a za třetí, menu vypadalo velmi dobře. Pravda, patři mezi ty dražší resturace ale řekněme, že je na úrovni řetězce Ambiente v ČR. Tedy občas se to dá. Obzvláště na dovolené. Teprve doma jsem si pak našel, že patří mezi 10 nejlepších podniků v Pobaltí, Trip Advisor dává pět z pěti a tak to byla jistě dobrá volba. Nabízejí lokální a severskou kuchyni a všechno bylo naprosto neskutečně dobré. Takže veeeliké doporučení pro vaší návštěvu.

Pobalti-126  Pobalti-127

Pobalti-128  Pobalti-129

Velmi uspokojeni a nasyceni jsme se vydali na prohlídku historické části města. Hrad, historické ulice a domy, krásný park v podhradí, to vše na nás zapůsobilo super příjemným dojmem. Pokud chcete věnovat čas navštěvě jen jednoho města v této oblasti, doporučujeme právě Césis.

Pobalti-130  Pobalti-131

Pobalti-132  Pobalti-134

Z Céesisu jsme odjížděli už relativně pozdě odpoledne a říkali si, že když projíždíme ještě polovinou národního parku Gaujas, jistě nebude problém někde najít vhodné místo na přespání. A ejhle, ono nic. Možností odbočit někam mimo hlavní silnici bylo minimum, všechno vedlo k nějakým usedlostem a kempovat někomu na příjezdové cestě nebo přímo na dvoře se nám moc nechtělo. Alespoň že cesty v parku byly povětšinou asfaltové (sice ten "jejich" hrbolatý asfalt ale lepší než štěrk). Postupně jsme se zamotávali a zamotávali a pak zcela náhodně jsme našli dobré místo, už kousek za hranicí parku.  Po projetí vesnicí Kauguri je stranou od civilizace docela ucházející betonová plocha, sloužící k uskladnění štěrkové drtě. No a za těmi hromadami se dá krásně schovat obytňák před těmi asi pěti auty, co okolo po silnici za večer projela. Souřadnice jsou 57.497533 25.436736. Při soumraku jsme se ještě vydali na procházku po okolí. Krásný les, pole s nějakou voňavou bylinou, dvě vesničky v nejbližším okolí, kostelík. Všude naprostá pohoda. klid a mír.

Pobalti-135  Pobalti-136

Pobalti-137  Pobalti-138

Poznámka: BEZPEČNOST. Záměrně se k tomuto tématu vyjadřuji v Lotyšsku, tedy uprostřed cesty a na odlehlém místě, mimo jakékoliv turistické trasy. Nyní, po návratu domů, mohu s klidným svědomím prohlásit: není naprosto nic, čeho se obávat. Ve všech třech zemích nám přišla "bezpečnostní situace" daleko ale daleko lepší nežli u nás. Lidé tu třeba skoro nestaví ploty, nechávají auta v místech, kde by u nás byla do 30min vykradená, atd. Nevidíte nikde podezřelá individua, třeba partu opilých drsňáků někde na rohu u místní nálevny, nejsou tu vidět bezdomovci, feťáci, imigranti, prostě nic zneklidňujícího. Tady jde stará paní, tady mladý pár s dětmi, tady si hraje omladina, tady parta teenagerů hraje na kytaru a u toho pije limonádu,... Postupně jsme slevovali z bezpečnostních pravidel až na úroveň, že při prohlídkách měst a přírody jsme u auta nechávali otevřená okna pro větrání a v noci spali s otevřenými dveřmi, jen zataženou síť proti hmyzu. Možná jsme měli jen kliku ale myslím, že jsme toho projeli dost a všude to bylo stejné. 

 

Středa 11.července 2018 (7.den)

Pobalti-141

Ráno jsme zhodnotili situaci. Lotyšsko se nám zdá jako země sice pěkná ale nenabízející nic, co jsme neviděli už v Litvě. A ke všemu zajímavému se musíte dostat hrozivou sítí mizerných silnic. A tak bylo rozhodnuto, že původní plán pokračovat na východ Lotyšska změníme, pojedeme nejkratší cestou na severovýchod, překročíme hranice do Estonska a východních krajin si užijeme tam. A to tím, že naopak proti plánu pojedeme až k Čudskému jezeru, které tvoří východní hranici Estonska s Ruskem. Hotovo, schváleno, jedeme. Navíc, do Estonska je to už jen něco málo přes 60km.

 

 

Vlajka-estonskoESTONSKO

Estonsko - oficiálně Estonská republika, má rozlohu 43.340km2 a 1,3 miliony obyvatel, což dává hustotu osídlení asi 28 lidí na 1km2. (ČR: 78 866km2, 10,5mil. obyvatel, hustota 134 lidí na km2). Hlavní město je Tallin, má asi 430.000 obyvatel. Žije v něm tedy jedna třetina Estonců.

První dojmy po překročení hranic ve městě Valka/Valga: okamžité zlepšení kvality silnic a také okamžité zvýšení ceny nafty. Zatímco v Litvě jsme letos tankovali jeden litr nafty za 1,00-1,20 EUR, v Lotyšsku to bylo 1,15-1,25 EUR, tak v Estonsku 1,32-1.38EUR. Beru samozřejmě ty levnější pumpy. U značkových sítí pump a poblíž turistických center a hlavních nebo i velkých měst, může být cena ještě vyšší. 

První kilometr za hranicemi vypala silnice takto:

Pobalti-142

Docela zábavné bylo, že teď ve druhém týdnu července, jsme míjeli žlutá pole (naštěstí jen několik a ne velkých) s květoucí řepkou. Všechno bylo najednou tak nějak "učesanější", domy takové jako fajnovější, ve stylu, který jsem vídával při svých cestách Norskem a Finskem. Každopádně už na úvod mohu prohlásit - Estonsko je daleko před Českou republikou. Nejenom ekonomicky ale i řekněme morálkou a životní filozofií. Ale o tom ještě bude řeč. Nyní jedeme po krásné silnici E264 na severovýchod a kocháme se nádhernou a čistou krajinou i pěknými vesnicemi. Zhruba po 40km Jana hledící do tabletu zpozorní a prohlásí, že se jdeme projít. Blížíme se totiž k městečku Elva a u něj je malý "Elva-Peedu metsapark". A protože jsme od ráno ujeli nějakých 120km, je to dobrá příležitost protáhnout si tělo.  

Odbočili jsme proto v Elvě a po chvilce jízdy úzkymi ulicemi stojíme u lesního hřbitova, kde je ideální příležitost zanechat obytňák (58.211762, 26.422507). Jižně od města se rozkládá přírodní park s meandrující říčkou Elva Jõgi a s několika jezírky. Vyrážíme po červené značce na procházku.

Pobalti-150  Pobalti-151  Pobalti-152

Pobalti-153  Pobalti-154  Pobalti-155

Takže po těch zhruba 8km procházky máme z nové země na naší cestě velmi pozitivní dojem. Krásná příroda, všude čisto, žádné odpadky se nikde neválejí, všechno je to takové "bio". Dokonce ani toho kousavého hmyzu není víc nežli u nás. Prostě pohoda. Zpět k autu se vracíme v poklidu, už víme, že nechat někde v Pobaltí na samotě obytný vůz, neznamená nutně nějaké velké riziko vykradení. Spíš to znamená skoro nulové riziko vykradení.

A protože k Čudskému jezeru máme před sebou ještě nejakých 80km, je dobrá příležitost na opožděný oběd a ochutnání estonské kuchyně. Nechce se nám moc hledat a tak zastavujeme u nejbližší zájezdní hospody, která je na cestě. Tady jsme už chytřejší a rovnou jdu dovnitř pro jídelní lístky. Nemají anglickou verzi a tak objednávám "2x jídlo, abychom poznali místní kuchyni". Jsem zvedav, co nám donesou. No a po chvilce čekání k nám přichází milá slečna a přináší toto.

Pobalti-156  Pobalti-157

Omlouváme se za poněkud nekulturní úpravu na fotkách ale na jejich pořízení jsem si jako hladovec vzpomněl až po pár soustech. Věřte ale, že i zde, v obyčejné hospodě v malé vesnici, bylo jak vepřové ve slaninovém kabátku, s opečeným bramborem a zeleninou, tak kuřecí řízečky v bylinkové krustě s česnekovým dresingem a zeleninou, moc a moc dobré. V téhle zemi rozhodně hladovět nebudeme. Přepočteno na českou měnu vycházelo jedno jídlo asi na 140Kč. 

Před začátkem naší cesty jsem se v průvodci dočetl, že Estonci jsou ze všech pobaltských národu asi největší individualisté, že mají rádi své soukromí a také že jsou milovníci techniky a hlavně mobilních telefonů. Starší pár u vedlejšího stolu nám chtěl asi dokázat, že průvodci nelžou.

Pobalti-158

No a po výborném obědě jsem šlápl na pedál plynu, kousek za městem Tartu jsme odbočili na silnici č.43 a vcelku brzy se před námi objevila obrovská vodní plocha Čudského jezera.

Pobalti-159

Svoji plochou 2610 km2  je čtvrtým největším jezerem v Evropě. Je dlouhé 72 km a dosahuje největší šířky 50 km. Maximální hloubka jezera je přitom "jen" 12,9 m, průměrná kolem 5 metrů. Jezero zamrzá v průměru na 114 dní ročně, ledem bývá pokryto zpravidla od prosince do dubna. Leží 30m nad hladinou moře. Samozřejmě voda je sladká a protože je jezero mělké, v létě se poměrně dobře ohřívá. Takže koupání v něm nepředstavuje nijak zvlášť velké sebeobětování. První kontakt s jeho vodami jsme absolvovali u rozhledny městečka Kallaste (58.668646, 27.164792). Určitě by se tu dalo i nocovat (byly tu i dva stany) ale my chtěli ještě něco dalšího z pobřeží vidět. Takže jen pár fotek a jede se dál.

Pobalti-160     

Pobalti-163  

Po pobřeží jezera jsme ještě chvilku pokračovali na sever. Původně jsme chtěli jet ještě trochu dál ale mezi vesnicemi Omedu a Kasepää se najednou objevilo místo na spaní, jako s partesu. Krásný výhled na moře, za zády prodejna, taky malá hospůdka s čepovaným pivem a uzenými rybami. Prostě nebylo co řešit. Vyvýšené a rovné parkoviště by pojalo tak pět obytňáků a jsou na něm i dvě dřevěná sezení, samozřejmě s krásným výhledem na jezero.

Pobalti-169

Přímo pod parkovištěm je malý umělý přístav pro jachty a malé čluny. Jako suchozemci jsme u večeře se zájmem sledovali připlutí dvou malých jachet, jejich zakotvení a přípravy na noc. To už slunce pomalu zapadalo za obzor. Sedl jsem si se sklenkou vína na sedadlo řidiče a koukal ven. Ochladilo se, ani těch pár komárů, co venku bylo, se dovnitř dostat nemohlo a na obzoru pokračoval západ slunce.

Pobalti-170  

Za oknem se odehrávalo fascinující představení proměny dne v noc. Na nebi se měnily barvy a všechno se zdvojovalo odrazem v obrovské vodní ploše jezera. Na sedadle jsem vydržel až do půlnoci. Jsme už dost na severu a tak úplná tma ani uprostřed noci nenastane. Pořád jsem koukal ven a říkal si, že o takových chvílích jako je tato je cestování obytňákem. Jste stále "ve svém" a přesto vám za oknem probíhá tenhle úžasný dokumentární film. A kdykoliv chcete, tak prostě zastavíte a vstoupíte do jeho děje.

Pobalti-171  Pobalti-172

Pobalti-173  Pobalti-174

Čtvrtek 12.července 2018 (8.den)

Pobalti-175

Ani ráno se nám z pěkného stanoviště moc nechtělo. Pozdě jsme vstávali, dlouho snídali a u toho pozorovali odjezd jachet, pak cvičení požárníků (nabírali vodu a potom ji stříkali zpět na hladinu), pak přijeli dva rybáři, přivlekli autem motorové lodě a spoušteli je na hladinu. Stále se něco dělo. No prostě - než jsme vyjeli, bylo asi 10 hodin dopoledne. Naštěstí, do další zastávky našeho putování to je jen asi 120km.

Že se už dostáváme hodně na sever, nás stále častěji přesvědčovaly nejen dopravní značky, ale i navigace. Bohužel, za celou dobu pobytu jsme živého losa nezahlédli.

Pobalti-176   

No, a jsme tady.

Národní park Lahemaa.

Řeknu to předem a na rovinu:  i kdyby těch 2300km, co zatím Dodo z Prahy ujel, jsme absolvovali jen kvůli dnešní návštěvě národního parku Lahemaa, nebyly by to zbytečné kilometry. Úžasný park je na břehu Finského zálivu, rozkládá se na ploše 74 784 ha, z toho 47 910 ha zabírá pevnina a 26 874 ha moře. Nachází se v něm 10 krátkých naučných tras a 5 dlouhých značených tras vhodných pro pěší a cykloturistiku. Vzhledem k tomu, že se v národním parku nesmí stanovat na divoko, jsou podél turistických tras tábořiště (estonsky telkimisala) vybavená krytým ohništěm, lavicemi se stolem, suchou toaletou a zásobou dřeva včetně nářadí. Prostě, vše pro návštěvníky.

Pobalti-180

Ihned po vjezdu do národního parku vás sevřou krásné a zdravé lesy. Převládá borovice. Jako správní suchozemci jsme ale pochopitelně nejprve projeli parkem napříč, až na sever, k Baltskému moři. Vybrali jsme si poloostrov mezi zálivy Hara a Eru a chtěli dojet do přímořské osady Viinistu. Silnice č.280 vede těsně u moře a tak jsme hned v první zátoce viděli proslulé "bludné balvany".

Pobalti-181

Pro zvídavé: Bludné balvany jsou němými svědky ohromných sil přírody. Sil, se kterými se člověk měřit ani se svými nejmodernějšími technologiemi nemůže. Jsou to bloky horniny, které ze svého původního místa byly transportovány na velkou vzdálenost (až 1 500 km) kontinentálním ledovcem v pleistocénu (starších čtvrtohorách). Bludný balvan nebo také eratický balvan je na současných nalezištích obvykle cizorodým prvkem, často z velice odlišné horniny než okolí. Odlišnost bývá patrná již na první pohled. Takovýto bludný balvan (eratický balvan z latinského erare - bloudit) pochází z geologicky odlišného prostředí a dnes je nacházíme tam, kam je stihl dopravit kontinentální ledovec před tím, než roztál. No a právě jedno z míst s jejich největším výskytem, je pobřeží Finského zálivu v Estonsku.

Pobalti-182

Pobřeží národního parku Lahemaa jsme si opravdu užili. Projeli jsme ho po obvodu dvou největších poostrovů. Moře je čisté a překvapivě nebylo zas až tak ledové. V mělkých zálivech by se dalo i vykoupat. Na většině pobřeží prorůstá les až skoro na pláže. Osada Viinistu má docela pěkné nábřeží a jsou v ní i zajímavé umělecké galerie a expozice. No a příroda, ta je prostě parádní. A pro nás největší plus: v naprosté většině případů, v lesích, na plážích, dokonce i na nábřežích osad a vesnic, jste sami.  

 Pobalti-183  Pobalti-184  Pobalti-185

Pobalti-186  Pobalti-187  Pobalti-188

Odpoledne jsme chtěli vyzkoušet nějakou tu značenou krátkou či dlouhou turistickou trasu. Po chvíli studování turistické mapy Jana doporučila krátký okruh (okolo 7,5km) prý nejkrásnějšími rašeliništi v Pobaltí. Ta stezka se jmenuje Viru raba õpperada a nachází se na jihozápadním okraji parku. A naprosto rozhodně doporučuji návštěvu. Stezku jsme prošli dvakrát, také okolní rašelinové lesy a "Viru raba õpperada" patří opravdu mezi tak nejkrásnější místa, která jsme v Pobaltí navštívili. Možná to úplně nejhezčí.

Viru raba õpperada

Pobalti-189

Pokud chcete stejně jako my v parku zůstat přes noc, doporučuji parkoviště (je to odstavný pruh zasypaný jehličím), hned vedle zadního nástupu na stezku, na úplně vedlejší silnici. Najdete ho na 59.481926, 25.666176 a většinou na něm nikdo není, protože hlavní díl návštěvníků parkují na druhé straně, u hlavního vchodu, o cca 4km dále, na té hlavní silnici. Od místa, kde jsme nechali auto, vede červená značka přímo na blata.

Pobalti-190

První část stezky vede lesem. Země pod nohama začíná měknout a po chvilce máte pocit, že jdete po nějakém molitanovém koberci. Pak přijde první, jednoduchý dřevěný chodník. Ten vás dovede na rozdvojení. Cesta vlevo po asi 50m končí výhledem na blata. My tam byli v zářivý den ale dovedu si představit, že při zatažené obloze a třeba i trochu mlze, by to byl výjev jak ze Psa Baskervillského. Rozhodně budí respekt a trochu upozorňuje na to, co vás čeká. Zatímco u nás, když šlápnete na nějakých mokřadech vedle chodníku, je to maximálně o zamazání bot. Tady jde na mnoha místech opravdu o život! Vrátíte se a pokračujete po levém chodníku. Příroda je všude neuvěřitelně čistá a má už jasně severský nádech. Úžasný vzduch, netradiční rostliny, mnoho zvířat (teď navečer jsme viděli třeba tetřevy). Vycházíte na planinu a dramaticky přibývá jezírek. Větších či menších. Jsou jich tu desítky. Procházíte mezi nimi a obdivujete tu nesmírně zajímavou a fotogenickou krajinu. V rašeliništích nás prakticky neobtěžovali komáři. Možná je to i tím, že všude rostou statisíce masožravých rosnatek okrouhlolistých. Uprostřed blat dojdete i k dřevěné rozhledně a tak si lze celou tu krásnou oblast prohlédnout i svrchu. No a naprostá pecka je, že uprostřed národního parku, v přísně chráněné lokalitě, se v jednom rašelinovém jezírku můžete klidně vykoupat. Voda je báječná a bude jistě i pro tělo strašně zdravá. Tomu se prostě nedá odolat a proto jsme zůstali až do rána. Ranní koupání v rašelinovém jezírku uprostřed divokých severských blat, byl můj jeden z nejnádhernějších zážitků v životě. A toto místo si samozřejmě zaslouží vlastní fotogalerii:

Viru raba õpperada


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Na této báječné stezce jsem udělal asi milión fotek a tak fotogalerii berte opravdu jen jako zoufalý pokus o výběr. Při našem odpoledním průchodu rašeliništi jsme potkali jen pár lidí (asi tak deset). A večer jsme na našem nocovišti už osaměli úplně. Za večer a noc projela celkem dvě auta. Se soumrakem proběhla kus od vozu liška, takže je jasné, kdo tu dává dobrou noc...

Pobalti-217

Pátek 13.července 2018 (9.den)

Brzy ráno na naše druhé koupání nebyl na blatech vůbec nikdo, kromě jednoho (českého!) páru. První dva autobusy s nějakými německými důchodci pak dorazili až po desáté dopolední. Když jsme vyšli z rašeliniště, čekala nás zhruba 4km cesta zpět k autu "obyčejným" lesem. Tady v Estonsku je ale i ten obyčejný les velmi krásný.

Pobalti-216

Opravdu velice neradi opouštíme nádherný národní park Lahemaa ale míst k navštívení máme ještě spoustu. Takže nastartujeme Dodíka a vyrážíme. Máme před sebou asi 50km. Cíl: hlavní město Estonska.

Tallin

Hned na úvod musíme říct, že Tallin se nám ze všech třech hlavních měst asi líbil nejvíc. Je tak akorát velký a historické centrum je takové hodně ucelené a architektonicky celistvé. Nejprve ale příjezd a parkování:Všude v Tallinu jsou placená parkoviště, cca polovina z nich jsou krátkodobá, kde jsou ceny trochu vyšší. My jsme si našli docela dobrou variantu na 59.442671, 24.744122. Je to velká, oplocená plocha, opravdu jen pár kroků od centra a s výbornou cenou. Už si nepamatuji přesnou částku ale bylo to něco jako 2EUR na 12h, placeno v automatu na parkovišti. Zaplatíte, pěšky pak projdete krátkou ulicí se stromořadím a jste u tallinských hradeb.

Pobalti-218

Tallinn totiž má velmi zachovalé vnější hradby. Jsou 16m vysoké a 3m široké. Postavili je ve 13.stol. a i zevnitř vypadají docela impresivně. Je to největší zachovalý hradební komplex v Severní Evropě. 

Pobalti-219  Pobalti-220

V centru je spousta historických budov. Hlavní Tallinnské náměstí má uprostřed pěkný Besední dům tehdy mocného kupeckého spolku. Domy na náměstí vypadají trochu jako v našich historických městech. Chloubou Tallinnu je kolekce zachovalých hanzovních domů, které najdete v mnoha ulicích. Ty hanzovní domy nám dost připomínaly Nizozemí. Kladky na tahání zboží do skladů ve střeše jsou typické. Všude na ulicích je spousta turistů (hlavně místních a Rusů). Ceny jako v každém hlavním městě trochu našponované. Nicméně město má krásnou atmosféru, spoustu pěkných zákoutí, dobré restaurace a hospůdky a samozřejmě prodejny a stánky se vším možným. Zdálo se nám, že je tu asi největší tlak na prodej lidového a národního umění a produktů, což je jenom ku prospěchu.

Pobalti-221  Pobalti-222  Pobalti-224

Pobalti-223  Pobalti-226  Pobalti-227

Pobalti-225  Pobalti-228

Samozřejmě jsme chtěli i v hlavním městě vyzkoušet nějakou "echt" místní restauraci nebo hospůdku. Vybrali jsme si podnik "Hell Hunt Pub" a byla to rozhodně dobrá volba. Najdete ho na adrese Pikk 39 (koordináty: 59.439273, 24.746846). Je to vlastně pivovar, který si nejenom dělá vlastní pivo ale nabízí i desítky dalších druhů piv. Jako Čechy nás potěšilo, že zatímco ty desítky druhů piv nabízeli v lahvích, točená měli jen tři. Dvě svoje vlastní a ... pravý Pilsner Urquell.

Pobalti-229

Jejich pivo bylo překvapivě výborné, jídlo skvělé, personál milý a komunikativní a prostředí docela příjemné. Takže se tam určitě při návštěvě Tallinu zastavte !

Pobalti-230  Pobalti-231

Odpoledne jsme se rozloučili s příjemným Tallinem a po silnici E67 (a pak odbočením na menší č.9 a následně na č.10) vyrazili na jihozápad, směrem k ostrovům Muhu a Saaremaa. Výjezd z Talliu byl důležitým bodem - až do něj jsme jeli globálně vzato stále na sever nebo na západ. Nyní jsme se nasměrovali zase dolů a vlastně tak i domů. Dalo by se taky říct, že polovina cesty je už za námi.

Protože jsme z města vyrazili už dost pozdě, začali jsme se hned dívat po nějakém vhodném místě pro nocleh. Z Tallinu jsme ujeli asi 70km a perfektní místo se objevilo po pravé straně. Souřadnice 58.904910, 24.102349 vás ze silnice č.10 odvedou asi 200m do lesa, kde je malé parkoviště a nástup na asi 10km trasu kolem rašelinišť "Marimetsa Matkarada". 

Pobalti-232

Večer jsem třídil fotky a psal příspěvky na Facebook, Jana se rozhodla trochu prozkoumat první část turistické trasy k rašeliništím. Vypadá to jako odvážné, když se sama ženská vydá do hlubokého lesa ale znovu opakujeme, a v Estonsku to platí dvojnásobně: postupně jsme získali pocit absolutního bezpečí. Mám tu jeden příklad přímo k této fotografii: byl pátek, tedy předvečer víkendu a tak se soumrakem přijel i mladý estonský pár v té nové bílé Mazdě, zaparkovali, vyndali bágly na evidentně víkendový výlet, zamkli auto a po stezce odešli. Auto zůstalo stát, uprostřed lesa, 200m od silnice. Když jsme v sobotu dopoledne odjížděli, Mazda tam stále stála. Evidentně se o ní nebojí. Zcizení nebo vykradení se tu opravdu nenosí. Tak taková je tu bezpečnost.

Pobalti-237

Sobota 14.července 2018 (10.den)

Poznámka: Vztah k přírodě. Samozřejmě někdo může namítnout, že srovnáváme nesrovnatelné. "Oni mají na počet obyvatel obrovskou zemi, kde mnoho kilometrů není ani živáčka. To se jim to pak příroda chrání, co? To musí být brnkačka!". Předně začnu se svoji oblíbenou teorií: termín "ochrana přírody" určitě vznikl v zemích, které si tu přírodu před tím úspěšně zničily. No a pobaltské země a Estonsko speciálně, jsou na úplně jiném levelu. Oni přírodu nechrání, oni v ní žijí ve vrozené harmonii a symbióze a prostě nedělají nic, co by jí škodilo. Mají to v krvi a nepotřebují pro to nějaké přejásané ochranářské kampaně. Nikde nevidíte nějaké odhozené odpadky, nikde nevidíte nějaké samoúčelné ničení. Mimochodem navíc - nikde nejsou v přírodě u silnic bilboardy (oni vlastně nejsou moc ani ve městech), na zdech domů jsme nikde neviděli třeba graffity. Prostě kultura toho národa je výrazně výše než u nás. Závěr? MY JSME (myslím, že společně s Poláky a Slováky) už ti největší burani Evropy.

Vyše uvedené bych doložil i dalším poznatkem. Týká se trochu choulostivého tématu:

Poznámka: Veřejné záchody. Opět pěkný příklad z tohoto nocoviště. Už se smrákalo, když se Jana vrátila z procházky a kromě jiného říká: "asi 2km po stezce jsem na cestě narazila na docela dobré latríny. Oni je mají fakt všude." A tak jsem si řekl, že by to mohl být hezký příklad pro pár fotek a brzy ráno jsem vyrazil v Janiných stopách. Takže si představte, že jste běžný turista. Vyrazíte na turistickou trasu. Po cca kilometru cesty pasekou vás pěšina zavede do krásného lesa. Jen jdete, nikde nikdo a posloucháte zvuky zvířat, které z domova neznáte.

Pobalti-233

No a najednou dojdete k... záchodům. Stojí tam, uprostřed lesa, na turistické trase. Dobře zbudované, s odvětráním, s možností je "vycucnout". Uvnitř jediné co cítíte, je dřevo. Na každém z nich čisto a zásoba tří rolí toaletního papíru. Nikdo záchody neničí, nikdo na ně nemaluje nějaký svůj světonázor, nikdo si roličky papíru neukradl domů. A takové "pomocníky veřejnosti" můžete potkat v Estonsku všude možně. Jedny byly, když jsme nocovali v Lahemaa, hned vedle parkoviště, jsou u odpočívadel, jsou i takto uprostřed lesa někde na červené turistické značce. A nikde (!) na nich nevidíte jakékoliv známky vandalismu nebo absence základních principů čistoty a hygieny. Tak takoví jsou tu lidé.

Pobalti-234  Pobalti-235

Po snídani tedy vyrážíme dále, na ostrovy se už moc těšíme.  Cestou doporučujeme zastávku u zajímavého vodního hradu Koluvere.  Z Tallinu je něco okolo 80km daleko, na souřadnicích 58.904910, 24.102349. Panství je kousek od silnice, dobré místo na dopolední kávu a nějaký ten zákusek.

Pobalti-236

Pokračujeme dál po silnici č.10, na jihozápad směrem k Virtsu, kde hodláme Dodíka naložit na trajekt. Silnice je velmi kvalitní, cesta rychle ubíhá. Jana stále sleduje tablet s turistickými mapami na Seznamu.cz a po nějaké chvíli opět velí na krátkou odbočku z hlavní silnice. Sjíždíme tedy do malého městečka Mihula a parkujeme u zpustlého zámečku (58.693368, 23.838194). Krátká procházka na protažení zad zahrnuje záměček (Muzeum a koncertní prostory), zřícenina hradu (Je tu již od roku 1220), o kus dál krásné piknikové místo u přírodního amfiteátru a v městečku pěkný kostel z roku 1297. Taky jsme tu úspěšně dokoupili zásoby. Ve všech třech pobaltských republikách jsme nenašli instituci (čerpací stanice, prodejna, kulturní památka, atd.), kde by nebrali platební karty. Naprosto nikde.

Pobalti-238  Pobalti-239  Pobalti-240

Poznámka: DISC GOLF. V Estonsku mají pro tento poměrně mladý sport naprostou vášeň. Disc golfová hřiště najdete úplně všude. Ve veřejných parcích, u kulturních památek, u kempingových odpočívadel, někde jen tak v pěkném lese nebo na kraji přírodního parku či rezervace. Hříště tvoří devět nebo osmnáct drah, zhruba stejně dlouhých jako u normálního golfu a na konci každé z nich je stojan, který vždy představuje "jamku". Správně hozený disk (obyčejný plastový létající talíř) přiletí ke stojanu, narazí do závoje z řetězů a spadne do koše. Jamka byla dosažena! V průběhu naší cesty jsme viděli jistě desítky hřišť a tím pádem stovky stojanů. Každý představuje jistě pěkných pár kilogramů (odhaduji tak 10kg) a cenu v našich penězích okolo 5000Kč. Myslíte si, že je tu někdo krade nebo tahá do sběru? Ani náhodou.

Pobalti-241

Konečně je před námi město Virtsu. Blížíme se s drobnými obavami. Doma jsem si jen přečetl, že trajekt na asi 7km vzdálený ostrov Muhu by měl stál pro dva lidi a obytňák 15EUR a že jezdí "často". Tak doufáme, že nás nečeká žádné překvapení.  A taky nečekalo. Silnice zatáčí k přístavu, rozděluje se asi do osmi pruhů, nad dvěma z nich vidím symbol obytňáku. U jednoho pruhu je "normal", u druhého nutnost mít nějakou místní "tramvajenku". Jedu tedy do "normálního". Okolo mě pár aut, asi tři obytňáky, zhruba stejný počet náklaďáků, provoz proto velmi plynulý. Přijíždím do brány, paní mýtná se ujistí jestli jsme jen dva a po odsouhlasení se na displeji skutečně objevuje cena 15EUR. Platím bezkontaktně, na bráně se objevuje "LINE 4", přede mnou svítí na jednom pruhu silnice "LINE4", zabloudit nemůže nikdo, zazmatkovat se nedá. Najíždíme rovnou na trajekt. Všude jsou "směrovčíci", kteří hned zasáhnou, mají-li pocit, že si nevíte rady. 

Pobalti-242

Stejně tak na lodi. Každá řada má svého organizátora. Trvá to jen pár vteřin, zastavujeme Dodíka a vypínám motor. Po dobu plavby můžete zůstat v autě nebo jít na pasažérské paluby. Samozřejmě vystupujeme, zamykáme auto (jsme asi jediní, kdo se zdržuje zamykáním) a po schodech stoupáme nahoru na vyhlídkové paluby. Než vystoupáme dvě patra a najdeme si pěkné místo s vyhlídkou, trajekt vyplouvá, všechno jde opravdu ráz naráz.

Pobalti-243  Pobalti-244

Pobalti-245  Pobalti-246

Cesta trvá zhruba půl hodiny. Můžete zůstat na vyhlídkových palubách, můžete si zajít do výborně vybaveného bufetu (spíš je to nabídkou slušná restaurace) a třeba poobědvat. Anebo se vrátit do svého auta. My samozřejmě zůstali nahoře a kochali se krásným počasím, vyhlídkou na moře, obdivovali jsme přesnou práci členů posádky, pozorovali trajekt, který projel okolo nás opačným směrem, prostě jsme si užívali "mořské plavby", třeba jen krátké.

Pobalti-247  

Před přistáním vás klakson vyzve k návratu k autům, loď se párkrát trochu zhoupne a najednou se auta před vámi začnou rozjíždět. Jedno drcnutí, dvě mírné zatáčky a jsme na běžné silnici ostrova Muhu. Je to malý ostrov (198 km2), přes který plánujeme cestou tam jen přejet. Takže už po zhruba 15km vjíždíme na sypanou hráz, po které vede silnice na cíl naší dnešní cesty: ostrov Saaremaa. Přímo na hrázi jsou dvě krásná odpočívadla a tak jsme neodolali a zastavili zde na rychlý oběd. Okolo nás jen moře, osvěžující vítr, skřehotání racků a báječný výhled. Docela nám chutnalo.

Pobalti-250  Pobalti-251  Pobalti-252

A po obědě nastal ten správný čas na objevovaní zajímavostí ostrova Saaremaa. Oproti Muhu je to ostrovní obr. Má 2.714km2, což z něj dělá čtvrtý největší ostrov v Baltském moři. Žije na něm okolo 33.000 obyvatel, což dává hustotu osídlení asi 12 lidí na 1 km2. Pro srovnání - třeba na Mallorce je hustota osídlení asi 235 lidí na 100km, turisty nepočítaje. Samozřejmě i na Saaremaa jsou turisti ale asi cítíte, že ani počet návštěvníků se s Mallorcou moc srovnávat nedá. Představovali jsme si ho tedy jako místo, kde se prostě "ztratíme" někde v přírodě, prohlédneme si neobydlené lesy, zaparkujeme v nějaké neobydlené zátoce těsně u moře a užijeme si trochu klidu. 

 Pobalti-253

Od východu na jih ostrova probíhá jediná hlavní silnice, vedoucí do metropole Kuressaare, největšího města na Saaremaa. Z hráze, kde jsme obědvali je to asi 55km. Cestou Jana doporučila opět pár odboček a zastávek. První byla do malé vesnice Valjala. Mají tu docela zajímavý kostel a hned o kousek dál malé archeologické naleziště, které je však zajímavé tím, že by představovalo i dobré místo na přenocování. Je stranou od všeho a je vybaveno hezkým kempingovým sezením, včetně dobrého roštu na grilování a zásobou dřeva. Jen vodu jsme tu nenašli. Souřadnice jsou 58.400283, 22.795426.

Pobalti-255  Pobalti-256

Pobalti-257  Pobalti-258

Naším hlavním cílem během cesty do Kuressaare byl ale kráter v KaaliNa ostrově se totiž někdy okolo narození Krista udála zvláštní událost. Železný meteorit o průměru okolo 10m, který přiletěl z dalekého vesmíru, křížil svoji pouť s Matičkou Zemí. Za doprovou jistě velkolepých atmosférických jevů (škoda, že to tehdy nikdo nemohl nahrávat na telefon) vstoupil do atmosféry, třením o vzduch se prudce rožhavil a jako ohnivá koule se rozpadl asi 20km nad zemí. Devět jeho kusů dopadlo rychlostí 10-20km/s na Saaremu. Byla to tehdy obrovská přírodní katastrofa, která jistě zničila faunu i flóru v širokém okolí. A krátery jsou tu dodnes. Ten největší je právě v Kaali, má v průměru asi 110m a nyní hloubku asi 16m (22m včetně sedimentu na dně jezírka). Ostatních sedm kráterů už není tak velikých a jsou na tzv. kráterovém poli u vesnice Kli. Moc zajímavé místo. 

Pobalti-259

Když už budete odjíždět od kráteru v Kaali, můžete si o pár set metrů dále (58.369598, 22.685231) prohlédnout pěknou ukázku opuštěných a zatím nevyužívaných zámečků, která v celém Pobaltí zbyla z dob šlechtických. Po zaparkování na malém parkovišti, projdete polorozpadlou hlavní branou a jste na pozemcích panství Kõljala mõis. Středověké panské sídlo bylo na tomto místě již ve 13.stol. a přebudováváním v průběhu věků dostalo současnou podobu. Poslední šlechtický vlastník byl německý baron Konstantin von Buxhoeveden, který zde měl své rodinné sídlo.  O to pak přišel po ruské revoluci v rámci pozemkových reforem v r.1919. Od té doby zámeček pustl i když naštěstí unikl nějaké fatální zkáze. Třeba kašny v zámeckém parku fungovaly ještě v r.1955. To v něm měla sídlo zemědělská škola.

Pobalti-260  Pobalti-261

Pak už jsme nikde nezastavovali a tak za chvilku míjíme ceduli označující začátek města Kuressaare. I v historickém centru města není problém zaparkovat. Všude jsou značená parkoviště a parkovací pruhy a nikde se neplatí. Naše první kroky směřují k hradu na nábřeží.

Pobalti-262

Ze své přirozené lenosti se odkáži opět na informace z Wikipedie: "Kuressaare vzniklo v podhradí biskupského hradu prvně písemně zmíněného roku 1381. V roce 1559 biskupství Ösel-Wiek prodalo město Dánsku. Krátce poté (1563) získalo Kuressare městská práva po vzoru Rigy. Smlouvou z Brömsebro přešlo město roku 1645 pod švédskou nadvládu. Během severní války město v roce 1710 vyplenila armáda carského Ruska. Po podpisu Nystadské smlouvy připadlo Kuressaare roku 1721 Rusku. V 18. století se město stalo oblíbeným lázeňským letoviskem. V letech 1952-1988 neslo město název Kingissepa po místním rodákovi, komunistovi Viktoru Kigisseppovi (neplést s ruským městem Kingisepp). Roku 1990 se Kuressaare stalo prvním estonským městem, které získalo samosprávný status. No a je to.

Hrad je dost velký a tak jsme vlastně prošli jen jeho prostory. Najdete v něm kombinaci dobových expozic, výstav z historie Estonska, včetně té novodobé, sály pro expozice výtvarného umění, přírodovedné muzeum ukazující přírodu na ostrově, venku je moderní amfiteátr, na které se připravoval večerní koncert, atd. Takže opravdová všehochuť ale ani jsme se nenudili. A z hradeb je krásný výhled na moře a přístav jachet.

Pobalti-263  Pobalti-264  Pobalti-265

Pobalti-266  Pobalti-267  Pobalti-268

Po prohlídce hradu jsme si prošli jen pár uliček historického centra, nakoukli do přístavu jachet a to bylo z města všechno. Rychle jsme chtěli jet dál. To jsme ještě v sobě chovali představu, jak jedeme do severní části ostrova, projíždíme krásnou a neobydlenou přírodou a někde na okružní jízdě po severním povřeží nacházíme na nějaké pláži krásné místo na nocleh. Jak jsme byli naivní!

No, zkrátím to. Z Kuressaare vede paprskovitě jedna hlavní silnice (po ní jsme přijeli) a pak čtyři slušné vedlejší, které míří na sever, vždy na nějaký mys či poloostrov, do nějaké větší osady, kde silnice končí. A pohyb mezi těmito paprskovitými silnicemi je za prvé velmi obtížný, za druhé nic neuvidíte a za třetí nebudete mít možnost na nějakém místě ani zastavit. My jsme vyjeli po silnici č. 78 dorazili na severní konec ostrova (poloostrov Tagamõisa) , pak  jsme se po malých cestách pokoušeli šněrovat okolo pobřeží, přejeli další poloostrov Koorunõmme, a po objetí zálivu Küdema jsem to vzdal. Nikde nic k vidění, nikde se nedá rozumně zastavit. Každá cesta ze silnice vede k nějaké usedlosti, pobřeží je buďto nedostupné nebo oplocené... Prostě, na krásném ostrově Saaremaa jeďte po naší trase do Kuressaare, udělejte si pár odboček a vždy se na tu hlavní vraťte. 

My jsme prostě bloudili po severních oblastech ostrova, už se začalo i trochu smrákat a tak, když jsme objevili výborné místo na nocleh - krásné parkoviště u hřbitova na kraji jedné malé vesnice, dál od silnice, v podstatě uprostřed lesa. Neváhali jsme a zastavili. Bohužel, díky bloudění zatím nemám naprosto představu, kde to bylo. Ale místo to bylo parádní, na parkovišti opět krásný a čistý suchý záchod. Tentokrát byl v provedení jako kompostér, tzn. že v kabince je pytel s rašelinou a lopatka. Po použití vsypete dvě tři hromádky rašeliny. Takže opět: žádný zápach, čisto, toaletní papír k dispozici, rašelinu ani lopatku nikdo nekrade a všechny lidské produkty padají do takového výměnného kontejneru. Pak přijede auto, celý ho vyjme a umístí pod záchod nový prázdný. Láry fáry, žádný čáry a ekologie se tetelí blahem. 

Pobalti-269

Samozřejmostí je na parkovišti kontejner na odpad. Jo a na hřbitově je i tekoucí voda! Že je brána zavřená ? Jsme v Estonsku a pro takové případy je přeci ohleduplné umožnit vstup na hřbitov i po zavírací době. Stačí k tomu krásně zbudované schodiště přes zeď :-)

Pobalti-270

Neděle 15.července 2018 (11.den)

Ráno jsme využili krásně zastíněného parkoviště, kde slunce až tak nepálilo a přítomnosti vody a provedli velkou debordelizaci Dodíka. Vyklepat koberce (ta semínka z břízy se dostanou úplně všude !), zbavit se prachu, vytřít podlahu a najednou je tu polovina dopoledne. A HELE !!! Zázraky se dějí - je srpen, já sedím doma, píši článek a nazdařbůh jezdím po googlovské mapě. A najednou to místo nacházím !!! Takže koordináty parkoviště jsou 58.343466, 22.510330 a hřbitov patři k vesničce Kaarma.

Zajímavý zážitek máme  z místa ani ne 800m vzdáleného. Když Jana zavelela, že se podíváme na místní kostel, nečekal jsem nic speciálního. Přesun na malinké parkoviště (58.349601, 22.508794) a před námi se v mrňavé vesničce objevuje docela impresivní stavba. Kostel sv. Petra a Pavla tu stojí od roku 1260.

Pobalti-271

Zvenku je kostel evidentně čerstvě zrenovovaný, uvnitř na záchranu teprve čeká. Co bylo ale zajímavé, že jsme v něm byli úplně sami a že všechno všude bylo otevřené. Nahlédli jsme do zákristie, na kazatelnu, prohledli si interiér a pak mi Jana vzala foťák, že si vyfotí kostel zeshora od varhan. Odešla a dlouho se nevracela. Pak přišla, celá nadšená: okolo varhan začala stoupat nahoru do věže, schody byly čím dál spuchřelejší, pak přešly ve vysušené žebříky a ona stoupala dál. Dostala se až ke zvonům a do obrovských krovů kostela. Prý super zážitek ale že mě to nedoporučuje, prý vážím minimálně o 25kg víc a dřevo by to nemuselo vydržet. A tak máme jen fotky, které udělal ona. Ještě že už je zpátky dole! Fakt jsem se o ten foťák bál !

Pobalti-272  Pobalti-273  Pobalti-274

Pobalti-275  Pobalti-276   Pobalti-277

Nasedáme a pokračujeme. Dnešní velký cíl na Saaremaa leží o 25km dále. Kousek od vesnice Angla je skanzen historických větrných mlýnů. Turistů znatelně přibylo, nicméně zaparkujeme bez problémů, platíme vstupné 3,5 EUR na osobu a pak si můžeme začít prohlížet exponáty. Kromě větrných mlýnů je tu hezká výstavka zemědělské techniky a stojů, je tu malá "skoroZOO" s hospodářskými zvířaty a tak ani rodiny s malými dětmi nebudou strádat. Dobrá restaurace a stánky se suvenýry jsou samozřejmostí.

Pobalti-278

A co takhle krátké, dvouminutové video?

 Ve skanzenu jsme, k našemu vlastnímu překvapení, strávili přes dvě milé hodiny. Nějaké to občerstvení a vyrážíme dál. Zapomněl jsem ještě na souřadnice parkoviště u skanzenu: 58.525561, 22.701039.

Pobalti-279

Ještě se nám z ostrova nechtělo a tak vyrážíme znovu na sever, snad bude východní část ostrova lepší nežli ta západní. Za městečkem Leisi (na oběd doporučuji Leisi Locaal, bufet "all you can eat" za 7EUR, parkoviště naproti na 58.571005, 22.683578) odbočujeme na silnici č.129 s cílem ještě trochu kopírovat pobřeží. Byla to dobrá volba. Krajina je tu otevřenější, méně lesnatá a tak se sem-tam dostaneme i na nějakou tu pláž.

Pobalti-280  Pobalti-281

Na té silnici 129 budete projíždět moc hezkou krajinou. Každou chvíli se objeví moře, nebo vjedete do čistého a zdravého lesa, pořád se střídají pěkná panoramata. Pokud pojedete stejnou trasu, jednu odbočku si ale udělejte. Není dlouhá. Od hlavní silnice ani ne 500m po prašné cestě. Nastavte do navigace 58.575762, 23.035944 a skončíte na malém parkovišti. Nad vámi se bude zvedat malý pahorek, na kterém se tyčí ruiny středověkého pevnostního hradu Maasilinnn. Tato pevnost byla velmi fortelně postavená - stěny měly tloušťku 8 metrů. Hrad nebyl vlastně nikdy dobyt, nikdy poražen. Až do  11.srpna 1576, kdy dánský král Frederik II rozhodl vyhodit ho do povětří. Z pevnosti se sice staly ruiny ale osmimetrové obvodové zdi vydržely a byly v dalších stoletích významným orientačním bodem. V dobré kondici zůstalo i krásné románské sklepení. Samozřejmě všechno si můžete svobodně projít a pravděpodobně tam budete zcela sami. Jako my. A co dalšího mě facinovalo, byla i vyhlídka na zátoku z pahorku vedle ruin. Celé to místo je prostě tak nějak krásné. A koho by učarovalo natolik, že by tu chtěl zůstat, za pahorkem je malý penzion a kemp pro obytňáky i karavany. Sice jen pár míst ale sem moc lidí nejezdí.

Pobalti-290  Pobalti-294  Pobalti-291

Pobalti-295  Pobalti-292  Pobalti-293

Opouštíme nádherný ostrov Saaremaa. Příště se vyhneme severozápadní části a všude jinde je to paráda. Od pevnosti Maasilinnn projíždíme městečkem Orissaare a zpět na hráz k ostrovu Muhu je už jenom kousek. 

Na Muhu se dostáváme odpoledne a tak chceme najít nějaké pěkné místo na noc. Necelé tři kilometry od hráze velí Jana odbočku vlevo, silnice míří zpět k pobřeží, k historické vesnici Koguva. Asi po 7 km přijíždíme na malé prašné parkoviště u vchodu do "Muhu muzeum", což je právě ona historická vesnice. Bohužel dorážíme pozdě, už je zavřeno. Jdeme se tedy asi po 200m cestě podívat k moři. Večerní slunce dělá z procházky obraz Auguste Renoira.

Pobalti-296

Na pobřeží objevujeme malý přístav pro čluny a luxusní penzion, který má dokonce tři stání pro obytňáky, přímo s výhledem na moře !  Jdu se tedy zeptat do nádherné budovy na podmínky. Hmmm, 35EUR za noc. Tak to asi nevyužijeme. Trochu se procházíme po přístavu, obdivujeme například rodinný dům vyrobený z vysloužilé lodě a držíme palce malému rybářovi, který velmi soustředěně chytá ryby.

Pobalti-297  Pobalti-298  Pobalti-299

Cestou zpátky to bereme okolo a potom i skrz historickou vesnici. To, že je zavřená, vlastně znamená jen tolik, že nemůžete do chalup. Ona je totiž vesnice plně funkční, lidé v ní normálně žijí a soudě podle aut, zaparkovaných ve stodolách nebo různě poschovávaných, rozhodně se jim nevede špatně. Tady je nový RangeRover, tady ve stodole Mercedes Serie S, no a tady pod rákosovým přístřeškem Porsche. Přitom atmosféra vesnice je neskutečně prostá a pohodová. 

Pobalti-300  Pobalti-301  Pobalti-302

Pobalti-303  Pobalti-304  Pobalti-305

Vracíme se zpět k autu a objevujeme, že na okraji parkoviště je domeček s čistými splachovacími toaletami, tekoucí pitnou vodou a dokonce s kohoutkem na vnější stěně. Všechno otevřené celou noc a k dispozici návštěvníkům. Kolem osmé hodiny večerní přijíždí na kole jakási žena, asi hodinu pak pečlivě pánskou i dámskou stranu domečku uklízí a odjíždí. Uvnitř antisepticky čisto. Zůstáváme tu na noc a opravdu vřele doporučujeme toto místo i následovníkům. Najdou ho na ostrově Muhu, vesnice Koguva, koordináty 58.595340, 23.082839.

Pobalti-306

 

Pondělí 16.července 2018 (12.den)

Večer jsme studiem mapy a bedekru zjistili, že nic nového na malém ostrově Muhu už neuvidíme a tak hned po snídani vyrážíme napříč ostrovem a znovu naprosto bezchybně fungující přepravou trajektem zpět na pevninskou část Estonska.

Poznámka: Americké silniční koráby. V Estonsku budete pořád potkávat velká historická americká auta. Když jsme viděli první tři, jak jedou za sebou, mysleli jsme si něco o srazu, který se někde v okolí pořádá. Ale ne. Sbírání, pečlivá renovace a pak hrdé jízdy patří k velkým zálibám Estonců. Protože za těch 6 dní, co jsme jezdili po této zemi, jsme jich viděli desítky, možná i přes stovku. Na různých místěch země, v různé denní či noční doby. Auta z padesátek, šedesátek i sedmdesátek. Všechna jsou pečlivě restaurovaná, nádherně naleštěná, prostě - koníček jak má být. Není to další důkaz dobrého ekonomického stavu země ?

Pobalti-307

Vracíme se kousek po silnici č.10 a zhruba po 10km odbočujeme vpravo na vedlejší silnici č.180, která ná vede krajem velkých řašelinišť, směrem k Rižskému zálivu a hranicím s Lotyšskem. Některá jsou průmyslová, tzn. že se tam rašelina těží a přístup do nich je zakázán, několik je jich ale volných a dokonce jsou v nich i turistické trasy. Než úplně a definitivně opustíme přenádherné Estonsko, ještě si jednu takovou stezku dáme. Nechceme se moc zdržovat a tak volíme Tuhu Matkarada. To ve správném místě odbočíte ze stoosmdesátky, jedete pár set metrů po štěrkové silničce a jste tam (58.572360, 23.831542). Stezka začíná a končí na té silničce, takže doporučujeme zaparkovat auto u rozhledny a vydat se po silnici zpět, k východu ze stezky. Pak budete mít tu hezčí cestu rašeliništěm až ve druhé polovině cesty. No, ona i ta cesta po silnici není tak úplně špatná. Všude okolo rostou stovky krásných orchideí z rodu vstavačovitých.

Pobalti-308

Stezka rašeliništěm je opravdu krátká, tak 1,5 km a končí docela pěknou rozhlednou, která se v estonštině nazývá TREPP (schody). Byla navržena studenty - budoucími architekty Estonské akademie umění a postavena nedávno, v roce 2017. Takže po schodech nahoru, poslední pohled na zvláštní krajinu vřesovišť a vedle už čeká náš Dodo.

Pobalti-310  Pobalti-311

Pobalti-312  Pobalti-313

No a pak už už se naše cesta napojuje na větší silnici č.60 a blížíme se k přímořskému letovisku Pärnu. Tuto část cesty jsme vzali už vcelku hopem, nějak ty kilometry a kilometry pláží s hromadou lidí nejsou úplně pro nás. Párkrát jsme ale zastavili a šli se podívat k moři. Vždy je tu nějaké parkoviště, samozřejmě vybavené toaletami a i jinak. Někde nás třeba zaujalo, že od parkoviště na pláž je asi 100m lesem a v tom lese, ve stínu, jsou rozházena docela pohodlná lehátka pro odpočinek. Mohlo jich tam být tak padesát. Volně rozložené, evidentně jsou tam i přes noc a nikdo je zřejmě nekrade. Divné, že? No a přímo pláže vypadají asi nějak takto: 

Pobalti-315

Tehdy jsme ještě neměli zkušenost z budoucích návštěv pláží v Lotyšsku a tak nám nepřipadalo divné, že je všude na písku hodně slunících se lidí a hlavně, že jich je hodně i ve vodě. Pärnu se rozkládá na severním okraji Rižského zálivu a voda byla sice chladnější ale na rychlé vykoupání a třeba i zaplavání by rozhodně akceptovatelná byla. Za Pärnu pak najíždíme na krásnou silnici č.4 a jedeme přímo na jih, vstříc hranicím s Lotyšskem. Jsou ani ne 70km odtud. 

LOTYŠSKO PODRUHÉ

Z metru na metr se po překročení hranice kvalita silnice propadá do řád níže. Do Lotyšska přejíždíme už docela navečer a tak poměrně brzy začínáme hledat místo pro přenocování. Když se silnice hodně přiblíží k moři, objevuje se docela ucházející parkoviště (57.627200, 24.382444). Je vcelku špinavé, všude se válejí nedopalky cigaret, ale je z něj ukázkový výhled na pláž i moře a písek je překvapivě zcela čistý a bez odpadků. Parkujeme tak, aby jsme měli náležitý rozhled.

Pobalti-316

Ještě svítí slunce, stále je teplo a tak jdeme na pláž. Sakra, co to ? Buďto jsem se zbláznil anebo je zde moře výrazně chladnější ! Přitom dno se svažuje jen velmi pozvolna, stát 100m od břehu po pás ve vodě je vcelku normální. Jen ta teplota. Vždyť jsme jen necelých 100km od estonských letovisek, kde se ráchalo daleko víc lidí ! Nicméně pláž je pěkná, voda čistá, je tu klid a v průběhu večera dorážejí ještě dva další bydlíky. Zůstaneme. A nocoviště nás odměnilo naprosto úžasným západem slunce.

Pobalti-317  Pobalti-318

Pobalti-320  Pobalti-321

Úterý 17.července 2018 (13.den)

Pobalti-319

Ráno opět kouzelné počasí, což je príma protože nás čeká prohlídka Rigy. Zbývá nám necelých 80km a tak tam budeme brzy dopoledne.

RIGA

Už jsem myslím psal, že v Rize žije 40% všech obyvatel Lotyšska, přes 700.000. Prvním úkolem hned ráno u snídaně bylo najít nějaké vhodné parkoviště, co nejblíže centru a za rozumné peníze. Bylo to docela těžké, protože mobilní síť rozhodně nebyla z nejrychlejších. Ale nalezeno, zadáno do navigace a vyrážíme. Do hlavního města to byl opravdu jen skok a tak brzy parkujeme na skvělém parkovišti na nábřeží řeky Daugavy. Jeho koordináty jsou 56.943053, 24.112285 a celodenní parkování stojí 7,5 EUR. 

Pobalti-330

Centrum je odtud opravdu pár set metrů a hned vedle jsou čtyři obrovské haly (prý se v nich kdysi montovaly vzducholodě), navíc spousta venkovní plochy a to celé dává dohromady největší tržnici v Pobaltí. Její návštěvu si ale necháme až při zpáteční cestě z centra. Teď vyrážíme opačným směrem. Historické centrum Rigy zvané Stará Riga (Vecrīga) se nachází na pravém břehu řeky.

Z těch nejzajímavější památek, které jsme si stihli prohlédnout, se nám asi nejvíc líbilo Katedrální náměstí, na které stojí pýcha Rigy, tzv. Rižský dóm. Jedná se o románskou katedrálu, patřící luteránům a v Pobaltí je to největší kostel. Její stavba začala už v roce 1211. Drobná zajímavost je, že ani na jedné věžičce není umístěn kříž. Místo toho se tam nachází větrné korouhvičky v podobě kohoutů, které podle pohanských pověr mají odrazovat zlé duchy. Uvnitř katedrály se nacházejí jedinečné varhany s 6768 píšťalami, rejstříky obsahují i zvuky větru a moře. Jsou z roku 1884 a nahradily varhany původní. Na Katedrálním náměstí byla zrovna docela zajímavá umělecká expozice - stovky soch medvědů v skoro nadživotní velikosti a zakždý z nich byl vymalován a vydekorován v barvách a stylu konkrétní země světa. Náš "český" medvěd byl na náměstí jediný, který v práckách držel ještě dvě menší sošky - krávy a medvěda. Fakt nějak nevím proč.

Pobalti-336  Pobalti-331  Pobalti-334

Pobalti-332  Pobalti-333  Pobalti-335

Pak jsme ješte viděli kostel sv.Petra (nejvyšší středověká budova v Rize), prohlédli si Prašnou věž, po chvilce hledání našli proslulou trojici starých hanzovních domů "Tři bratři" (ten vpravo má gotický štít a pochází z 15.stol. Je to nejstarší dům v Rize. Žlutý uprostřed představuje hezkou ukázku holandského baroka a je na něm letopočet 1646. Třetí bratr je "až" z 18.stol.). Bohužel jsme minuli krásný dům Černohlavců. Pýchou Rigy má být i čtvrť s ucelenou kolekcí secesních domů. Bulvár Brivibas je má po obou stranách. Ale upřímně, čekali jsme asi víc. V parku obklopujícím staré město stojí  Pomník svobody (Brīvības piemineklis), od sochaře Kárlise Záleho a architekta Ernestse Štālbergse. Pomník byl z darů celonárodně uspořádané sbírky postaven v letech 1931-1935 na místě staršího pomníku cara Petra Velikého, a to jako symbol mladého, svobodného a nezávislého státu. Ceny v restauracích jsou dost našponované a ve městě je velký počet rusky mluvících obyvatel a návštěvníků. Nápisy v ruštině jsou zcela běžné. Riga má i krásné parky. Jsou v nich vodní plochy a květinové expozice. Je pravdou, že Lotyši milují květiny. Květinářství jsou na každém rohu, otevřená dlouho do noci a přijít na návštěvu bez květiny, je nemyslitelné. Cestou zpět na parkoviště přišla řada i na "Rīgas centrāltirgus". Největší tržnice v Pobaltí je opravdu veeeeliká. V první hale obrovský sortiment ryb. Od těch zcela čerstvých, přes uzené až po možské plody a kaviár. Pak zelenina, sladkosti, atd. atd. Tržnice má zvláštní atmosféru a určitě za návštěvu stojí.

Riga


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Celkově na nás Riga působila trochu rozporuplným dojmem. Je to samozřejmě jen pocit půldenního návštěvníka ale zdá se nám, že Riga a pobřeží k letovisku Jurmala (takové Karlovy Vary u moře, pár kilometrů od hlavního města), jsou nesmyslně drahé. Dokonce dražší nežli Tallin a to Estonsko je viditelně ve vývoji dále. Zdá se nám, že dílem je to proto, že asi strašně moc chtějí být světoví a začali „úpravou“ cen, dílem proto, že jsou stále až nezdravě moc napojeni na Rusko. Ruskové jsou všude, azbuka na vás útočí úplně odevšad. A poslední důvod je, že je tu asi extrémní rozdíl mezi životem v hlavním městě a zbytkem země. To, co zažíváme u nás (Pražáci a ČR, Bratislava a SR) je "měkkčí". Evidentně žít v Rize nutně přináší povinnost nadřazenosti. Ale je to takové celé "provinční". Na ulicích vidíte super drahá auta i plechovky obalené prachem běžných lotyšských silnic. Lidé se oblékají hodně honosně, bez ohledu, jestli na to mají či nikoliv. Někdy z toho vznikně docela bizardní outfit. Riga je pro nás prostě město kontrastů.

Pobalti-360 Pobalti-362 Pobalti-363

Po opuštění hlavního města Lotyšska jsme tedy projeli Jūrmalou (stále máme silný pocit "přímořských Karlových varů") a řekli si, že nám to jako ukázka místní snobárny asi stačí a že vyrazíme zase trochu dál od moře, napříč poloostrovem, který se táhne na sever nalevo od Jūrmaly. Jakmile opustíme hlavní silnici dále od pobřeží, kvalita povrchu jde opět dolů. Chvíli jedeme po E22, ta ještě ujde ale pak zabočujeme doleva na P130 a ta už je bohužel místní standard. Jedeme pomalu, našeho Dodíka máme totiž rádi a nechceme mu ubližovat. Vesnice a městečka se stávají normálními. V malé vesnici Sabile (mimochodem je to vinařská oblast) nás docela pobavila přehlídka místních obyvatel. Jeden z nich má na zahradě pod velkým nápisem "Sebiles lelles" (Sabilští paňáci) hadrové sochy všech svých sousedů. Jsou to vlastně karikatury, trochu podobné svému živému vzoru a zachycující je při jejich typické činosti. Předpokládám, že při vzniku tohoto "monumentu" se museli všichni v obci docela bavit.

Pobalti-364

Jana, která po čtrnáctidenním putování už začala být vážně dobrá ve čtení off-line turistických map na Seznam.cz, prohlašuje, že je před námi městečko Kuldiga a že vypadá "docela mile". Úplně nevím, co se pod tímto termínem mám představit ale večer se blíží, už musíme myslet na nějaké dobré místo na nocleh a tak proč by o nemohla být Kuldiga. a tak jsme poznali městečko, které nás uchvátilo. 

Pobalti-365

Kuldīga není velká a hlavně na nás zapůsobila taková jako neuvěřitelně pohodová a přátelská atmosféra. Elegantní budovy, spousta parků a zeleně, nějaké ty říčky a mosty. Prostě příjemné místo.  Na řece Venta, která městečkem protéká, jsou "nejširší vodopády v Evropě". táhnou se od břehu k břehu celých 244m. Vodopády mají výšku jen okolo 2m, takže je to vlastně takový široký splav. Voda krásná, teplá, čistá a tak se tam pořád někdo ráchá. Okolo, s výhledem na vodopády, najdete trojici příjemných hospůdek a opravdu se v nich dá strávit hezký večer. Noc jsme trávili na jednom malém náměstí, po pěkné večerní procházce a posezení v hospůdce s výhledem na vodopády. Už jsem psal o pocitu bezpečí v pobaltských státech - po celou dobu, co jsme po Kuldize chodili, jsem nechal u Dodíka otevřená okna a .... vůbec nic se nestalo.

Pobalti-366  Pobalti-367  Pobalti-368

Pobalti-369  Pobalti-370  Pobalti-371

Ta poslední fotka ukazuje příjemný bonus nocování v Kuldize. Krásná dobová pumpa s výbornou pitnou vodou stála na náměstíčku, ani ne 3m od našeho auta. Toto naše dnešní noční stání najdete na 56.970294, 21.971589.

Středa 18.července 2018 (14.den)

Tak je tu konec druhého týdne našeho putování. To to ale utíká ! Loučíme se s Kuldigou a po malé a již tradičně mizerné silnici P119 míříme k pobřeží. Je to k němu asi 40km. První kontakt s mořem jsme dali na zajímavé vyhlídce "Jūrkalnes Stāvkrasts". Tuto část lotyšského pobřeží totiž tvoří poměrně vysoké písečné srázy, které oddělují pláže od zbytku země. A Jūrkalnes Stāvkrasts má nejenom hezkou vyhlídku ve tvaru přídě nějakého korábu ale i schody dolů k vodě.

Pobalti-372  Pobalti-373  Pobalti-374

Pláž je krásná a čistá. Nikde se neválejí žádné odpadky. Když se díváte na ty fotky, skoro to vypadá na ideální destinaci ale ouha: vyzkoušel jsem teplotu moře. Je pěkně studené a rozhodně bych do něj nevlezl. Je to poměrně zajímavé, protože více na severu, v Rižském zálivu se lidi běžně koupali. Samozřejmě nejsou to žádné Bahamy ale na rychlou koupel teplota moře byla v pohodě. Mimochodem, to samé mohu prohlásit i o severním pobřeží Estonska u Finského zálivu. Ale tady, kde máme co dočinění přímo s Baltským mořem, je teplota vody o poznání nižší. Jen občas některý člověk, brouzdající se mořem (sklon je tu velmi pozvolný) statečně lehne na vteřinu či dvě do vody a hned zase vyskočí. Víc moc nejde. Nicméně počasí je nádherné, teplota vzduchu okolo 30°C a tak se na pláži dají strávit příjemné chvíle.

Neodpustím si a opět představím jeden ze suchých záchodů, které jsme v Pobaltí potkali. Na parkovišti, kde jsme zanechali Dodíka a které je asi 200m od pláže, totiž stál zase jiný typ. Opět zcela čistý, opět se zásobou toaletního papíru ale tentokrát je to kadibudka v provedení i pro handicapované. Tomu říkám servis pro lid, co?

Pobalti-375  Pobalti-376

No a po opuštění Jūrkalnes začalo to pravé lotyšské martýrium. Od místa, kde jsme vlastně k moři z vnitrozemí dorazili, až na litevské hranice, tedy nějakých minimálně 120km, byla silnice za prvé naprosto příšerná (zdůrazňuji, že je to hlavní tah podél pobřeží), za druhé všude na ní něco kutali, což znamenalo postupně projet dvacet !!!! úseků se semafory regulující obousměrný provoz jen do jednoho jediného pruhu. A za třetí, asfalt byl těch 120km vecí skoro neviděnou. Prostě jízda jak z hororu.

Pobalti-377  Pobalti-378

Navíc, ani na jednom konci jsme nějak neviděli "cílový stav", ke kterému se silničáři chtějí dostat. Prostě nikde ani náznak nějaké nové, pěkné silnice. Takže doufám, že jsme jen přijeli ve špatnou dobu, protože tohle do Evropy nepatří. Tohle je Afrika.

Cestou jsme ještě jednou zahnuli k pobřeží, abychom dali odpočinout Dodíkovi. V přímořské vesnici Pāvilosta byla na turistické mapě kreslená u přístavu jachet jakási vyhlídková věž. Odbočujeme tedy z "hlavní silnice" a auto odstavujeme na 56.888791, 21.174948, což je malé parkoviště, asi 300m od vody. Vystupujeme. Teplota vzduchu je trochu nižší, zdá se nám tak 25°C, což je proti těm mnohodenním třicítkám docela příjemná změna. Cestou pěšky na pláž a k věži ale zažíváme velmi zvláštní jev. Prakticky každým krokem jde teplota vzduchu níž. Asi jako když se v supermarketu blížíte do oddělení s mrazícími boxy. Došli jsme na docela pěknou pláž a mě byla najednou v kraťasech a v tričku zima. Moře bylo naprosto ledové a ochlazovalo velmi efektivně vzduch až do vnitrozemí. Ve vodě byl pouze jeden surfista, samozřejmě v neoprenu. Chlad a studený vítr během pár metrů chůze. Rozhodně zajímavý zážitek.

Pobalti-379  Pobalti-380  Pobalti-381

Projíždíme známým letoviskem Liepāja. Možná si to namlouváme ale připadá nám, jako bychom dojeli do nějakého ruského města. Trocha kýče, trocha snobismu, trocha přešvihnutých cen, trocha moc lidí, atmosféra jako když si chcete zahrát na Beverly Hills. Máme ale hlad a poledne už před drahnou chvílí minulo. Zastavujeme a vracíme se o notný kus zpět, kde je arménská restaurace. Ceny hodně vysoké, umějí sice pár arménských jídel ale třeba slavnou arménskou kávu v džezvě vám neudělají. Jen tu z automatu na espresso. Jídlo normální. Takže ani nedávám koordináty, tohle nedoporučujeme, stejně jako celé město.

LITVA podruhé

Překračujeme hranice do Litvy a zahajujeme tak poslední etapu naší pobaltské cesty. Blížíme se ke slavné Kurské kosem která je přímo magnetem na turisty. Já řídím a Jana studuje, co nás čeká: trajekt na Kurskou kosu nás bude stát něco přes 12EUR. Hmm. Za 15EUR jsem v Estonsku plul 7km na Saaremaa, tady potřebuji přesně 12,3EUR na zhruba 400m vody. Pak budu platit ještě ekologický poplatek, jako že se po Kurské kose pohybuji autem. Ten vypadá na dalších 30EUR. Pak ještě placené parkoviště na konci cesty, u známých písečných dun. 

Jak se blížíme ke Klajpedě, přibývají auta a lidi. Vrací se nám vzpomínka na v turistickou atrakci proměněný Trakai a tak se po rychlé poradě rozhodujeme. Kurskou kosu necháme turistům a na jindy. Zajedeme sem někdy příště a třeba bude možnost si udělat vlastní fotografie, než tyhle dvě, převzaté z internetu.

Pobalti-388  Pobalti-389

Chceme si prostě dál užívat klidu a taky se trochu vykoupat a to nám Kurská kosa nenabídne. Obracíme tedy ve městě Palanga a po silnici A11 míříme kolmo od pobřeží opět do vnitrozemí - cíl: "Zemaitija National Park", asi 50km od moře.

Jako by nás chtěla Litva za rozhodnutí nenavštívit Kurskou kosu potrestat, připravila nám velkou rekonstrukci A11tky. Nejprve pár již tradičních semaforů na jednosměrných úsecích a pak se silnice uzavřela úplně. Zákaz vjezdu a šipka na objížďku. A objízdná trasa, o délce zhruba 6km, byla kompletně vedena po polních nezpěvněných cestách. Fakt teda nic moc.

Pobalti-390  Pobalti-391

Bylo proto vlastně už podvečer, když jsme projeli hranice Národního parku Zemaitija. Z A11 jsme odbočili na č.164, pak doleva na 3202 a jsme v jiném světě. Krásné lesy, začínají jezera a hlavně minimum aut a lidí.  Projíždíme krajinou, kocháme se krásnou přírodou a hledáme místo na zastavení nebo i na přenocování. Perfektní místo nacházíme u jezera Beržoraz. Krásné parkoviště, hned vedle něj volný prostor pro kempování a grilování, záchody k dispozici (i když nejsou nic moc - provedení "turecké") a hned vedle jezero. Už jak jsme k němu přišli, tak nám dalo rezolutně najevo, že tady se musíme zastavit.

Pobalti-392

Křišťálově čistá voda, teplota i na delší cachtání, koupací molo, co si přát více. Parkoviště má sklon tak akorát, aby vyrovnalo přirozený náklon našeho auta a tak máme postel zcela v rovině. Parkujeme, vypínáme motor, plavky, ručníky, župany a rychle do vody. Pokud chcete zažít to samé, nastavte souřadnice parkoviště: 56.023010, 21.828151. Nebudete litovat. My tu prožili báječný večer a skvělé koupání.

Pobalti-400  Pobalti-401  Pobalti-402

Navečer prošla na druhé straně parku bouřka. U nás sice nekáplo ale zato se obloha předvedla krásnou duhou.

Pobalti-412

 

Čtvrtek 19.července 2018 (15.den)

Ráno se rychle a poměrně snadno rozhodujeme. V tomto národním parku zůstaneme ještě další celý den a trochu ho okoukneme. Následující fotku jsem si vypůjčil z jejich oficiálního serveru, aby měl čtenář představu, jak celá oblast krásného parku Zemaitija vypadá. Náš Dodík totiž zatím není vybaven ani dronem ani vrtulníkem. 

 Pobalti-403

Centrem národního parku je městečko Plateliai. Nějaká ta historie (třeba bývalá zemanská usedlost s hezkým parkem, budovami a památným stromem), dále několik obchodů, supermarket, půjčovny kol, a mnoho restaurací. Moc se nám třeba líbily místní priváty, neboli soukromé ubytovací penziony. Citlivě zasazené do krajiny a architektonicky krásně zapadající do celkové koncepce parku.

Pobalti-404  Pobalti-405

Okolo jezer jsou desitky kilometrů krásných cyklostezek, počasí bylo krásné a tak by byl velký hřích toho nevyužít. Jana nějak tentokrát neměla svou obvyklou dávku výřečnosti na téma, jak je kolo nepohodlný dopravní prostředek a že lepší je všude chodit pěšky a tak nestihla regovat - v Plateliai si půjčuji dvě obyčejná kola, kontroluji, jestli to její má opravdu velmi pohodlné gelové sedlo a můžeme na malou projížďku vyrazit. Malá poznámka: neudělejte stejnou chybu jako my a vybavte se na cestu pitím a občerstvením. Při cestách kolem soustavy jezer jich moc nepotkáte - restaurace a obchody byly jen v Plateliai a nejbližším okolí. Najezdili jsme asi 40km, víc jsem Janu pokoušet nechtěl a skoro každý kilometr stál za to. Národním parkem se zřejmě někdy na jaře musela prohnat veliká vichřice, zhruba 5km jsme jeli lesem, kde bylo veliké množství čerstvých vývratů a zlomených stromů. Cyklistické stezky jsou ale velmi dobře udržované, vedou víceméně stále kolem vody, takže výhled je nádherný a možnost vykoupat se je velmi častá. Prostě, super místo i na delší dovolenou.

Pobalti-406  Pobalti-407  Pobalti-408

Pobalti-409  Pobalti-410  Pobalti-411

Večer jsme se vrátili opět na "staré známé" parkoviště u jezera Beržoraz, opět se luxusně vykoupali a zcela spokojeni šli spát. Mimochodem máme odtud i jeden drobný příběh na téma nevychovaná, neukázněná a nebezpečná mládež: už je tma a kousek od nás na břehu jezera se začíná scházet místní omladina, dělají si oheň, kecají, smějou se, pořvávají nějaké písničky. Ale v míře únosné. Nevidíme tam, takže ani nevíme, jakého jsou věku. No a pak přijedou další dva na čtyřkolkách. Pak po chvíli (to už ležíme) se okolo nás po parkovišti (uprostřed má malý travnatý ostrůvek, takže je krásnou závodní dráhou) prožene uřvaný stroj. sjede zase dolů k vodě a po chvilkce, znovu, a pak znovu. Po asi šestém "vytůrovaném" průjezdu to nevydržím a vylézám z auta. Rozsvěcím venkovní světlo, nechávám otevřené dveře do auta a hodlám si na toho týpka počkat. Už přijíždí. A vida, je to klučina, ani ne desetiletý. Hned jak mě uviděl, tak zpomaluje a hlemýždím tempem projíždí okolo. A jak tam stojím, přibíhá zhruba osmnácti-dvacetiletý evidentně majitel čtyřkolky a moc se omlouvá za vyrušení. Nevšiml si, že tu jsme (za takovým houštím) a klukovi dovolil jezdit po parkovišti s tím, že tam už nikdo není. Ještě jednou "very sorry". Tak taková je tu drzá mládež.

 

Pátek 20.července 2018 (16.den)

Velice neradi, ale opouštíme nádherný park Zemaitija a už vlastně definitivně se vydáváme k polským hranicím. Je to cesta obloukem, protože musíme objet tu ruskou enklávu, která leží mezi Litvou a Polskem. Jedeme po vedlejších cestách, abychom si Litvu ještě užili, ke konci Pobaltí zbývá už jen asi 250km. Projíždíme městy Plungé a Tauragé. Lesy pomalu ustupují zemědělskému využití a tak se krajina stává nudnější. Cestou přemýšlíme o trase v Polsku. Chtěli bychom navštívit Mazurská jezera a dostat se i do Graňsku. Při pohledu na mapu se nám ale zdá, že pokud k moři u Gdaňsku opravdu dorazíme, čeká nás zase ta hrůzná cesta přes střed Polska zpět do vlasti. No, uvidíme, jak se nám bude líbít v těch vyhlášenějších částech Polska, tedy v oblasti jezer a pak se rozhodneme.

Poznámka: Billboardy u silnic. Na celém Pobaltí je velmi osvěžující téměř naprostá absence těch hnusných a obludných billboardů, kterými si my, Slováci a Poláci "zdobíme" okolí silnic. Prostě tu nejsou. Jednotková množství najdete ve velkých městech ale to je vše. Místní evidentně respektují přírodu a vědí, že křiklavá nesmyslná reklama na třeba "profesionální svařovací techniku" uprostřed lesa (viděno na Slovensku) je opravdu jen na škodu a pro zlost. Takže billboardy vás při vychutnávání cesty krásnou krajinou Pobaltí opravdu nebudou obtěžovat. A mimochodem, stejně tak neuvidíte ve městech žádná graffity. Zajímavé, že?

Každopádně ještě jednu noc chceme zůstat na litevském území. A dobrou příležitost nabízí malá rezervace za Městem Tauragé. Její celý název je "Viešvilės valstybinis gamtinis rezervatas" a i když v malém, tak nabídne tradiční mix divokého lesa, řašelinišť a jezírek. Zajímavé bylo, že jsme tam nepotkali jednoho jediného člověka. Našli jsme si i velmi dobré místo na nocleh: souřadnice 55.177245 22.471959 vás ze silnice č.147 odvede asi 300m lesem po úzké silničce a na jejím konci dorazíte na krásné, zcela nové parkoviště u zcela nové budovy Správy parku. Byla těsně po dokončení a před nastěhováním, takže okny jsme viděli čerstvě vybalený nábytek, počítače ještě v krabicích ale nikde nikdo. Celá budova je evidentně koncipována i jako zázemí pro návštěvníky a nástup na turistické trasy rezervací. Bohužel, pro nás byly ještě veřejné toalety uzamčeny.

Pobalti-413  Pobalti-414

Po zaparkování Dodíka jsme hned vyrazili po trase směrem na rašelinné louky. Asi není třeba dodávat, že okna necháváme otevřená a větrající. Okruh je ani ne 3km, přesto se nám předvádí velmi zajímavá a divoká krajina. 

Pobalti-415  Pobalti-416

Pobalti-417  Pobalti-418

I když rezervace velká není, tak samozřejmě námi prošlý okruh tvoří jen úplně malinkou část celého území. Možná by stálo i za detailnější prozkoumání, my jsme ale chtěli jet druhý den dál. Nicméně si opět dovolím přidat dvě další fotky, tentokrát z oficiálních stránek rezervace. Jako lákadlo pro další cesty.

Pobalti-419

  

Sobota 21.července 2018 (17.den)

Ráno už nabíráme definitivní kurz k polským hranicím. Zhruba dalších 30km, až k městečku Jurbarkas, jsou ještě docela pěkné lesy a pak až do Polska už jenom pole a zemědělství. Mimochodem, právě u Jurbarkas jde silnice přes poměrně velkou řeku Němen a z mostu jsme viděli docela hezké místo na přenocování, pro případné další výletníky po Pobaltí. Malé parkoviště, stranou od ruchu města a u řeky, najdete na 55.070803, 22.764765, fotka je z Google Street View.

Pobalti-420

No a pak už jen průjezd Šakiai, Pilviškiai, napojení na velkou A5 a po nějakých 35km je tu mezistátní hranice s Polskem. Ještě poslední ohlédnutí a naše cesta Pobaltím oficiálně a definitivně skončila. 

Pobalti-421

POLSKO

Naše obavy se hned začaly naplňovat, spousty kamionů, billboardů, reklamních cedulí, a ostaních neromantických propriet. Co je docela příjemné, tak že právě pro kamiony a kamioňáky jsou všude k dispozici odstavná parkoviště, většinou s dobrou a levnou restaurací. Zastavit nebo se i docela dobře najíst tedy není problém.

Asi po 25km odbočujeme u města Suvalky. Chceme se podívat do nějakého polského národního parku a tady je při cestě "Wigierski Park Narodowy". Podle mapy jezera a nějaké ty lesy.

Pobalti-422

No, les a jezera tam jsou. Prostě příroda je docela pěkná. Ale taky je všude velká spousta lidí, prodejců, stánků, aut, cyklistů a taky trochu i odpadků. Prostě je to na nás moc velký střih. A tak sedíme v autě, na stole mapu a uvažujeme. Můžeme se vydat přímo na západ, projet oblast Mazurských jezer a po zhruba 350km dojet do Gdaňsku. Pak budeme mít před sebou 800km přes střed Polska, a pak domů, po stejné trase jako byla cesta tam. Mazurská jezera budou asi ve větším to, co vidíme tady ve Wigierski. Gdaňsk je samozřejmě velké lákadlo ale stojí to za to?

Finální rozhodnutí nakonec padlo toto: pojedeme na jih ! Budeme kopírovat hranice Běloruska, pak Ukrajiny, navštívíme Lublin a Rzeszów (Řešov), tedy historická města, na polsko-slovenském pohraničí si prohlédneme nějaký ten dřevěný kostel, zařazený mezi UNESCO památky, projedeme Slovensko od severovýchodu na jihozápad, na jižní Moravě nabereme nějaké to víno a přes Vysočinu dorazíme domů. Takže dohodnuto, jedem!

Bylo už docela pokročilé odpoledne, když jsme odjeli z Wigierského národního parku. Měli bychom tedy myslet na nocleh. Jana jako navigátorka je už ale ve čtení map papírových i elektronických naprostý profík. Chvíli hledá a pak vydává pokyn:"V Augustově odboč doleva na silnici č.16. Za obcí Studzieniczna bude zajímavé poutní místo a u něj dobré parkoviště. Jen 4 kilometry od Augustowa." Takže točím doleva a po chvilce vypínám motor na 53.860287, 23.091550.  Je u malé silnice s minimálním provozem, je velké i pro autobusy, je tu i dřevěné piknikové sezení a hned vedle začíná ulička s několika stánky (suvenýry a místní dobroty).

Pobalti-423

Při západu slunce vyrážíme pěšky na průzkum okolí. Ulička pokračuje dřevěným poutním kostelem na poloostrov, na kterém je další kostelík. Probíhá zrovna mše a tak si prohlížíme pěkné okolí, břehy jezera a z info tabule se dozvídáme, že místo navštívil i papež Jan Pavel II. a že tu zasadil dub.

Pobalti-425  Pobalti-426

Pobalti-427  Pobalti-428

Celé okolí je docela klidné a hezky se tu navečer odpočívá. Kousek od parkoviště jsou i čisté veřejné toalety, otevřené i v noci. Dobrovolně se dává 1,5 Zlotych do kasičky.

Pobalti-430

  

Neděle 22.července 2018 (18.den)

Neděli trávíme na cestě. Těch 350km do Lublinu se krajina docela střídá. Občas je docela hezká, s lesy a vodou, občas pole nebo průmysl. Rozhodně ale hezčí cestování, než přes střed Polska. Pozorujeme a porovnáváme s minulými skoro třemi týdny cestování. Když pominu již zmíněné kamióny, billboardy a různé reklamní cedule, je tu ještě jeden podstatný rozdíl:

Pobalti-431

Ploty. Všude jsou nějaké ploty. Jednak je jich moc (stejné je to ale u nás i na Slovensku) a jednak je každý úplně jiné konstrukce a materiálu. V Pobaltí se daleko víc respektuje ráz krajiny a Genius Loci místa. Je to tam prostě takové jako elegantnější. No a v Polsku je navíc ještě jedna zvláštnost: snad v každé vesnici je tak 5 kameníků, kteří vyrábějí, nabízejí a hlavně na zahrádce i vystavují náhrobky. Takže cesta je trochu jako i ponurá. Jak je sakra možné, že se všichni uživí? To tam mají o tolik víc nebožtíků? Nebo čas po čase podle aktuální módy náhrobky vyměňují? Nepřišli jsme na to. Pokud někdo ze čtenářů ví, moc uvítáme vysvětlení. My na něj nepřišli.

Kousek před Bělostokem míjíme první upozornění na domov. Vlastně druhé, to už jsem měl foťák připravený. To první avizovalo Prahu už dokonce 863km předem.

Pobalti-432

Odpoledne příjíždíme do Lublinu. Dobré a neplacené parkoviště, těsně vedle historického centra, je na souřadnicích: 51.247805, 22.573178. Našli jsme si ho podle mapy a tak se k němu pomalu blížíme... Ale co to? Sním čí bdím, dyk´ já už tam parkuji ! Vysvětlení ? Za celou cestu Pobaltím jsme neviděli jediný obytňák značky Pilote, jehož logo hrdě nese náš Dodo. Tento francouzský výrobce je totiž v ČR trochu neprávem opomíjen. No a najednou, na jednom parkovišti v Lublinu, potkáme skoro identické dvojče ! Byli to Francouzi, měli model 740, který proti našemu 746 jen nemá stropní sjížděcí postel pro další 2 cestavetele a byl to loňský model. Jinak ale vypadal naprosto stejně. Dokonce i SOG měl namontovaný úplně stejně jako my! To jsou ale náhody :-).

Pobalti-434

Přejdeme jen kousek parku, vystoupáme jedny schody a jsme v centru města. Na tomto místě stála osada již v 5. století. První zmínka o Lublinu pochází z roku 1224. Název pochází od jména Lubla (Lubomír). Ve 13. století získalo městská práva. Během polské expanze do Haliče a na Červenou Rus zvítězil roku 1341 Kazimír III. Veliký poblíž Lublina nad Tatary; rok nato bylo město obehnáno hradbami. V 17. století byl Lublin zničen jednak kozáckými a švédskými nájezdy a jednak morem, který si zde roku 1630 vyžádal 5000 obětí. Roku 1918, kdy se Lublin stal součástí nezávislého Polska, byla založena zdejší katolická univerzita. Dnešní Lublin je především kulturním centrem východního Polska. Funguje zde množství galerií a muzeí, jsou zde 4 univerzity (kromě katolické spíše přírodovědeckého zaměření) a ve zdejším Centru Kultury se konají divadelní festivaly.

První dojem - jako centrum Prahy nebo Českého Krumlova v devadesátých letech. Je tu spousta hezkých historických budov, úzkých uliček, malebných malých náměstí ale všechny stavby volají po rekonstrukci a obnově. Celé hstorické centrum je také takovým jedním bleším trhem. Všude jsou stánky se vším možným. Někdy jen tak rozložené na látce či koberci na zemi, někde jsou obrazy rozložené po zdi, atd. Jsou tu malé restaurace, zaujalo nás množství pouličních umělců, většinou předvádějících něco z klasické hudby. Na jednom náměstí, mezi odkrytými základy nějakého kostela, se tancuje salza. Lublin k návštěvě prostě vřele doporučujeme.

Lublin


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Po příjemně stráveném odpoledni a večeru v Lublinu odjíždíme z města. Chceme ještě nechat za sebou pár kilometrů. Tak jsme ujeli do souraku ještě asi 80km a na noc si našli docela dobré místo, parkoviště u malého zájezdního hostince ("Zajazd przy Kominku"), asi 200m v lese od silnice. Projíždějící kamiony už nejsou tolik slyšet a lesní cezpevněnou cestou se na parkoviště dostanou jen malá auta. Takže mezi stromy nacházím ten nejrovnější podklad a vypínám motor. Souřadnice jsou 50.668049, 22.326249. Hostinec je už zavřený.

Pondělí 23.července 2018 (19.den)

Ráno vyrážíme směrem na Řešov. Řeknu to rovnou - velké zklamání. Nenašli jsme rozumné místo pro parkování a jak už jsme měli nějak Polska a hlavně dopravy v něm dost. Prostě jsme to vzdali a pokračovali dál. Ty všudypřítomné kamiony, plné silnice, vcelku bezohlední řidiči, nedodržování pravidel,... chtěli jsme být už pryč.

Pobalti-452

Poznámka: KAMIÓNY. Myslím, že jsem toho za svůj život projel už hodně a v Evropě jsem kromě Albánie, Černé Hory a Srbska navštívil už všechny země. Samozřejmě, že kamióny dopravují zboží po celém kontinentu ale můj soukromý názor je, že čím jste víc na východ, tím je jich více. Znamená to, že v České republice, Slovensku, Rumunsku a hlavně Polsku je větší pohyb zboží než v západní Evropě ? Že máme větší obchod, výrobu, spotřebu ? Ne, znamená to, že máme daleko víc řidičů, kteří za poměrně nízkou mzdu jsou ochotni trávit hodiny a hodiny na cestách. Proto je kamionová doprava v našich "rozvojových" zemích levnější nežli vlak nebo loď nebo letadlo a proto jich máme tolik, proto si zcela nesmyslně huntujeme silnice, vzduch a životní prostředí obecně. A v Polsku je to naprosto kabinetní příklad tohoto nezdravého smýšlení. Je jich prostě moc a je to naše velká chyba (tahle fotka je převzatá z netu ale myslím, že poznámku dokresluje perfektně).

Pobalti-453

Pokračujeme tedy po slinici E371 dál na jih a slovenské hranice se blíží. Krajina začíná být konečně kopcovitá, což je po třech týdnech vítaná změna. Asi 15km před Duklou odbočujeme na Haczów a po dvou kilometrech parkujeme (49.669809, 21.889170) u stavby, která byla v roce 2003 zařazena do seznamu kulturního děditství UNESCO. Dřevěný kostel v Haczówě.

Pobalti-460

Už v roce 1388 založil polský král Władysław Jagiełło farnost v Haczowě a současně zde postavil tento první gotický kostel. V 17. století byla budova rozšířena o věž s mírně svažujícími se stěnami a soboty, aby se sem vešlo více návštěvníků. Ještě donedávna byl tento kostel považován za úplně nejstarší dřevěný kostel v celém Polsku, tento titul mu však byl odebrán kostelem ve vesnici Tarnowo Pałuckie u Poznani. I tak se ale jedná o jednu z největších budov svého druhu na světě. A jedno velké prvenství mu však patří. Uvnitř kostela se nachází nejstarší známé interiéry (z roku 1494). Škoda, že fotografovat uvnitř je zakázáno ;-)

Pobalti-461

Pak už na naší cestě jen projíždíme Duklou (ani jsem nevěděl, že je v Polsku, dobrých 20km od hranice) a u Vyšného Komárniku přejíždíme na Slovensko. To už jsme skoro "u nás".

Slovensko

Naši východní sousedé jsou destinací pro mnoho nomádů už důvěrně známou a tak to vezmu opravdu telegraficky.

Památník "Údolí smrti", poblíž Kapišové. Během druhé světové války, v období od 21. do 27. října 1944 zde odehrály těžké boje, které byly součástí Karpatsko-dukelské operace. Souřadnice pro zastavení jsou 49.326752, 21.593244. Po památníku, na kterém stojí ruský tank T-34 a německý Panter IV, lezly jenom děti... a já.

 Pobalti-463

Ľubovňanský hrad nad Starou Ľubovňou. Stojí na vápencovém kopci s nadmořskou výškou 548 metrů a jeho vznik je kladen do druhé poloviny 13. století, resp. na počátek 14. století.

Pobalti-464

Na noc jsme si chtěli najít opět nějakou zastrčenou lokalitu, ideálně někde trochu výš v horách, s čerstvým vzduchem a trochu i vyhlídkou. A to se dá v této části Slovenska docela i zařídit. My jsme zvolili oblast Spišské Magury a po vedlejší silnici vyjeli do nadmořské výšky 802m, kde je Toporecké sedlo. Je to rozcestník mnoha turistických tras. Sice nám dalo trochu práce najít pro Dodíka rovinu na spaní ale podařilo se a výsledkem byl krásný večer a báječná noc. Souřadnice jsou 49.298649, 20.445338. Večer bylo trochu zataženo, ráno už zase sametové.

Pobalti-465  Pobalti-466

 

Úterý 24.července 2018 (20.den)

Dnes dopoledne projíždíme pod Vysokými Tatrami. Zde jsme sice byli už mockrát a tak jen pár fotek z přejezdu úseku od Tatranské Lomnice, přes Štrbské pleso a po Vavrišovo.

Pobalti-470  Pobalti-471

Pobalti-472  Pobalti-473

Jak asi víte, v pátek 19.11.2004 okolo 16.hodiny udeřil od západu na Vysoké Tatry obrovský ničivý orkán. Vražedné poryvy větru (byly i dvě oběti na životech) trvaly až do 20.hodiny a celou oblast naprosto spustošily. Podle běžné meteorologické stupnice se považuje vítr o průměrné rychlosti vyšší než 117 km/hod za orkán. V pátek 19.11. vítr v Tatrách překračoval rychlost 165 km/hod. Jen v Tatrách byly zcela zničeny porosty v asi tři kilometry širokém pásu, táhnoucím se od Podbanského až po Tatranskou Kotlinu. Celkově padlo dřevo v objemu nepředstavitelných 3 mil m3 jehličnanů. Byli jsme tehdy v Tartách na jaře 2005 a dodnes si pamatuji tu spoušť. Na internetu najdete spousty fotek z té doby. Přebírám jen jednu:

Pobalti-476

Od naší poslední návštěvy Vysokých Tater v roce 2008 už ale uplynulo 10 let a tak nás zajímalo, jak vypadají dnes.

Pobalti-477

Krajina sice pomalu opět pokrývá stromovým porostem ale ty zhruba čtrnáctilété smrky ještě nejsou ani v polovině výšky stromů, které tehdy přežily. Bude to běh na daleko delší trať.

Pobalti-478

Opouštíme oblast Vysokých Tater, míjíme Nízké Tatry (na Slovensku je to všude kousek) a vjíždíme do údolí Váhu. Čeká nás jeden z nejhorších úseků cesty. Od Žiliny až do Bytče, kde jsme z hlavního tahu utekli směrem na Beskydy, jsou už zase jenom kamiony, lomoz a hluk, billboardy, cedule, továrny, sklady, atd. atd. Takže raději zapomínáme.

Jakmile v Bytče odbočíme a po E442 začneme stoupat směrem na Makov, krajina se prudce zlepšuje. Po cca 15km od Bytče odbočujeme na vedlejší silničku č.487, překračujeme hranice a jsme konečně doma !!!

Cz-flag

 

Po překročení hranice klesáme do údolí říčky Vsetínská Bečva. Večer se už blíží a tak poměrně rychle nacházíme pěkné parkoviště Ski areálu Razula. Leží na 49.369658, 18.353484 a na jeho okraji stojí zaparkovaný přívěs sloužící hlídači parkoviště jako kancelář. V době našeho příjezdu v něm však nikdo nebyl a tak zastavujeme, zamykáme Dodíka a jdeme na prohlídku okolí, spojenou s příjemnou večeří v nedalekém Penzionu pod pralesem.

Pobalti-480

 Celá osada se jmenuje Leskové a je to velmi pěkný kout i v létě. Kolem strmé svahy, svěží vzduch a odlehlost místa z něj dělá oázu klidu. V zimě tady asi bude velký frmol ale teď  tu krásně. Zajímavé na celém asi 8km údolí je, že někdo tady zřejmě uplatňuje rozumnou místní vyhlášku o výstavbě. V celém údolí jsou veškeré nové budovy krásné dřevostavby s jednotným stylem, což je fenomén u nás moc často nevídaný. A na této oblasti Beskyd je tak vidět, jak skvěle to ve výsledku vypadá.

Pobalti-481  Pobalti-482  Pobalti-483  Pobalti-484  Pobalti-485  Pobalti-486 

 

Středa 25.července 2018 (21.den)

Brzy ráno jsem nechal svou drahou ženu spát a vyrazil do okolních kopců. Potkávám pěknou trať pro downhill, kousek nad horní stanicí lyžařského svahu je rozhledna, všude hezké cyklistické tratě, pěkný les, prostě je Leskové místo, kam by se dalo ještě vrátit. Příště ale využiji hezčího místa na divoké nocování a tou je malé stání u nástupu na turistické cesty, vysoko nad vesnicí. Jmenuje se Velká Hanzlůvka a leží na souřadnici 49.378468, 18.352121. Dost rovné a na konci slepé odbočky, uprostřed lesa. Kolem teče potok a okolím se nese uklidňující bublání. Škoda že jsem to místo objevil až teď ráno.

Pobalti-487

Po návratu do auta vařím ranní čaj a Jana ještě spí. Najednou ťukání na dveře. Přišel nás navštívit hlídač parkoviště, ať až přijedeme příště, se mu nahlásíme a nadiktujeme poznávací značku. Teď už si ji prý opsal sám. Ptám se na účel tohoto opatření protože nepožaduje žádný poplatek - parkoviště je volné. Trochu zmateně mi vypráví, že mají nepříjemnosti s majitelem kempu Machůzky, který leží asi 2km dolů údolím. Že prý obchází okolí a když někde vidí stojící obytňák či karavan, tak si prý stěžuje na místním úřadu, že prý mají dotyční spát u něj a že prý přichází o kšeft! Samozřejmě je to subjektivní informace od jednoho hlídače ale nemám důvod nevěřit, že tu jsou podnikatelé domáhající se monopolu poněkud zvláštní způsobem. Každopádně, když jsme pak okolo kempu Machůzky projížděli, nehleděl jsem na něj s přílišnou vřelostí.

Z další cesty Moravou snad stojí za zmínku a doporučení naprosto skvělá čokolatérie na zámku ve Vizovicích. Jejich horkou čokoládu s místními povidly si budu dlouho pamatovat.

Projíždíme po trase Zlín - Uherské Hradiště a míříme již tradičně na Jižní Moravu. První povinná zastávka je v Hustopeřích, ve vinařství Starý vrch. Psal jsem o nich už popisu letošního prodlouženého květnového víkendu a tak jen příjemná sklenka na zahradě, nákup dvou bedniček, fotka a jedeme dál.

Pobalti-488

Jedeme vinnými oblastmi Jižní Moravy a i když Jana ne úplně souhlasí, mým cílem je poprvé v životě zkusit noc v kempu v České republice. Nikdy předtím jsme v žádném nebyli. A protože proto nevím, jaký si vybrat, vjíždíme do kempu Apollo v Lednici. Vedle něj jsme v květnu spali na hrázi rybníka a tak alespoň vím, kde leží.

Autokemping Apollo, Lednice

Pobalti-490  Pobalti-491 Pobalti-492

A jaká je první zkušenost? Zkusím se vyjádřit stručně a asertivně: do kempů podobného typu, nebude-li to nezbytně nutné, nikdy jezdit nebudeme. Nevidím totiž žádnou výhodu. Bufet, který jako jediné místo v kempu a okolí nabízel jídlo, by měl bez smažení naprosto prázdnou nabídku. Sprchy a toalety šly použít se sebezapřením, záchodovou kazetu jsem vyléval do mřížky, nad kterou byl hned vodovod pro odběr pitné vody (a čištění WC kazet). Takže pro kulturnější odběr pitné vody zůstávaly umývárny, nebo samostatný kohoutek pod stromy, na který zase nešla připojit hadice, a tak jsem lítal s konví. V noci hluk, pořád tu projížděla různá auta a zvedala prach na komunikační cestě. A za tento luxus jsem zaplatil 400Kč. Takže jako zkušenost dobré a díky - už ne více.

 

Čtvrtek 26.července 2018 (22.den)

Ráno opouštíme kemp, míjíme oblast Pálavy, jedeme okolo národního parku Poddyjí a míříme na Vysočinu. Z míst, která jsme během dne navštívili, stojí jistě za zmínku Kanonie premonstrátů v Nové Říši. Budete-li někdy projíždět krajem okolo Telče, nastavte souřadnice 49.138929, 15.564567. Prohlídka, při které jsme kromě krásných interiérů hlavně kostela a knihovny mohli sledovat přímo i práci archeologů, stála rozhodně za to.

Pobalti-493  Pobalti-494

Odpoledne prohlídka Telče a začínáme hledat nějaké pěkné místo na naši úúúplně poslední noc dovolené. I tentokrát se Jana jako navigátorka vytáhla. Vyjeli jsme z Telče po úplně vedlejší silničce směrem na obec Řásná a za ní je oblast dvou rybníků. Ten menší se jmenuje "Plodový" a ten větší "Velký velkopařezitý". a tak na poslední večer parkujeme na malinkém odstavném parkovišti na 49.226693, 15.385380 a byla to výborná volba.

Pobalti-495

 

Pátek 27.července 2018 (23.den)

Jak večer tak i dopoledne chodíme po krásném okolí obou rybníků. Mezi nimi je kemp Velkopařezitý. I když jsme v něm nespali, tak nám pomohl trochu napravit náš zážitek z Apolla. Tenhle je velmi pěkný, daleko menší, stranou od shonu, je vybaven velmi dobrou restaurací, otevřenou i na snídaně, sociální zařízení ujde. Prostě - tady bych své peníze klidně nechal a věděl bych, za co je dávám. A navíc to okolí!

Pobalti-496  Pobalti-497

Pobalti-498  Pobalti-499

No a okolo poledne už prásknout do koní a po zastávce na hradě Rotštejn už jen Jihlava, dálnice D1 a domů, do Prahy.

Přenádherná dovolená a první dlouhá cesta naším Dodíkem tak definitivně skončila.

Pobalti-500

 

Na závěr trocha statistiky a zkušeností

Od "baráku k baráku" jsme ujeli celkem 5.542km, z toho zhruba 3.000km po pobaltských zemích a 2.500km Polskem, Slovenskem, Českem.

Průměrná spotřeba dosáhla podle palubního počítače hodnoty 9,1 litru na 100km. Celkově jsem tankoval 15x (jakmile se ukazatel stavu nádrže pohyboval mezi půl a třičtvrtě, hledal jsem levnou čerpací stanici). Do nádrže postupně přišlo 504,67 litrů nafty. Průměrná cena za celou jízdu pak vyšla na 31,64 Kč za litr. Za naftu jsem tedy zaplatil celkem necelých 16.000kč. Chtěl bych podotknout, že obě nádrže, jak palivovou (90 litrů), tak na vodu (130 litrů) jsme udržovali vždy skoro plné a tím pádem výslednou spotřebu ovlivňovalo i těch více než 200kg kapalin, které jsme stále sebou vezli.

 

VodovahaDohromady jsme spali v Dodíkovi 23 nocí. Jen dvě byly v kempech (Vilnius a Lednice), zbytek nadivoko. I když jsem před dovolenou zakoupil vyrovnávací klíny (Fiamma), do dneška jsou nepoužité pečlivě uloženy v garáži našeho auta. Sice jsem zjistil, že jsme hodně cimprlich na rovné spaní, ale nebyl nikde velký problém. Obrovskou službu nám každý večer prokazovala malá vodováha firmy Brunner (cena asi 100Kč).

Po zastavení jsem jí položil na kuchyňskou linku (má stejnou rovinu jako naše postel) a jemně auto dorovnal. Do budoucna vytvořím místo pro vodováhu někde přímo v kabině řidiče, abych mohl změny sklonu sledovat rovnou při popojíždění.

I když jsem v článku o instalaci měchového odpružení tvrdil něco jiného, tak jemné doladění akceptovatelného sklonu auta pomocí měchů možné je. Zvláště v příčném směru, kdy jsem jeden měch vypustil a druhý naopak nechal hodně natlakovaný. To pomáhalo hodně. U našeho modelu Pilote P746C je ideální zaparkovat do mírného kopečka. Pak jsou podlaha i postel zcela rovné.

 

 

Voda. Dodík má 130 litrovou nádrž na pitnou vodu (a 90l odpadní). Tato zásoba pro nás dva cestovatele bohatě postačovala a to jsme se v podstatě oba každý den sprchovali. Osvědčila se mi praxe, že kdekoliv (pumpa, restaurace, veřejné toalety), kde byla jistota zdroje opravdu pitné vody, jsem vždy zkusil požádat o naplnění jedné konve. Tím moc neotravujete a nikde jsem nebyl odmítnut. Takže jsem vždy po troškách (s mojí konví po deseti litrech) vodu doplňoval. A když byla možnost plně dotankovat, vždy jsme to udělali. Měli jsme tedy stále nádrž víceméně plnou. Malý panák Sava přidaný do nádrže se moc osvědčil, kvalita vody i v těch vedrech zůstala velmi dobrá, navíc mám v nádrži houbičku aktivního stříbra. Na pití a vaření jsme ale používali balenou vodu. V garáži jsem vozil takové ty pětilitrové PET flašky. Vždy 2-3 plné. Plus jedna otevřená, co se nám krásně ve stojací poloze vešla do největšího šuplíku v kuchyni pod dřezem.

 

Chemické WC. Během dovolené jsme změnili dosavadní režim používání toalety. Do té doby jsme ho vždy využívali "naplno". Teď jsme zjistili, že palubní toaleta může být klidně pouze záložním řešením. Při naší frekvenci návštěv restaurací (plus čerpací stanice, nákupní centra, atd.) už ji vůbec nepoužíváme na "velkou stranu".  Navíc, při našem nocování většinou někde v lese stranou od lidí, je tu ještě záloha v podobě prosté polní lopatky. Ve spojení s odvětráváním SOG proto nevíme, co je to zapáchající toaleta. A to bylo stále počasí okolo třiceti stupňů a více.

 

Elektřina. Náš posílený elektro systém odváděl perfektní práci. Při poměrně velkém počtu kilometrů ujetých každý den, měl instalovaný booster MT-LB45 firmy Büttner Elektronik vždy luxusní čas na plné dobití. No a instalovaný solární panel teď v létě taky fungoval dobře. Výsledkem bylo, že po pár dnech jsem přestal stav baterií sledovat. A tak jsme svítili, přes měnič na 220V poměrně často vařili čaj nebo kávu, sledovali televizor, dobíjeli počítač/tablet/foťák/telefony a... nikdy jsme neklesli pod 50% kapacity. Většinou  jsme ráno byli někde na 75%. Teď mám běžnou baterii 140Ah ale už uvažuji o výměně. Pořád si pohrávám s myšlenkou cílové kapacity okolo 200Ah a to v provedení LiFePol4. Nízká váha, vysoká kapacita, skvělý počet nabíjecích cyklů.... a šílená cena. Ale asi dříve či později do tohoto řešení půjdu.

 

Komáři a jiný obtížný hmyz. Překvapivě jsme v celém Pobaltí nenarazili na místo, které bych mohl označit jako "plné komárů". Občas se někde nějaký objevil, ale asi tak jako běžně u nás. Takže síťky proti hmyzu v oknech a zatahovací protihmyzí roletka ve dveřích dokonale tento problém eliminovaly. Čeho bylo hlavně okolo rybníků hodně, byly ovádi. Ty ale chodí v noci spát a tak je považuji za gentlemanský hmyz. Na cesty do rašeliništ a lesů jsme používali běžné repelenty. Nikdy jsme nechytili žádné klíště - evidentně se v Pobaltí moc nevyskytují.

 

Bezpečnost při nocování a parkování. Zdůrazňoval jsem to v celém článku a klidně to zopakuji. Proti České republice jsou to o 500% bezpečnější země, proti jižní Evropě je to zcela jiná galaxie. Pocit bezpečí na vás dopadne hned pár hodin po příjezdu a už vás neopustí. 

 

Doprava a bezpečnost na cestách. Tady jsem neviděl proti nám žádný větší rozdíl. Snad jen, že vozový park ve všech třech zemích je výrazně mladší než ten u nás. A v Estonsku to platí obzvlášť. Řidiči jsou většinou slušní, pravidla se dodržují. Zajímavé bylo, že pro Estonce je neznámou věcí poděkovat, např. když pustíte auto před sebe odbočením do odstavného pruhu, atd. V Lotyšsku se to děje tak půl na půl, v Litvě poděkuje skoro každý. Minimum kamionů dělá z cestování pohodovou záležitost. 

 

Čerpací stanice. Není třeba se strachovat, jsou úplně všude a všechny berou platební karty. Někde jsou to jen samoobsluhy, kde lze platit jenom kartou. Dejte pozor na ceny - v Pobaltí pracují s tzv. zelenou naftou pro zemědělské stroje. Pro nás platí ta vyšší cena. O cenách jsem psal. Průměr je, že v Litvě a Lotyšsku jsou ceny nižší nežli v ČR, v Estonsku stejné a vyšší. Jsou veliké rozdíly mezi malými pumpami na vesnicích a těmi ve městech a na hlavních tazích. Já uplatňoval strategii, že když jsme klesli pod 3/4 nádrže, začal jsem si všímat cen a jakmile se objevila někde výhodná nabídka, dotankoval jsem. 

 

Prodejny potravin a supermarkety. Opět, ani v malé vesnici nenarazíte na obchod, který nebere karty. Úroveň nabídky je vždy o stupeň lepší nežli u nás. Ve vesnici o pár číslech najdete prodejnu jak u nás v malém městě. V malém městě je supermarket velkosti našeho v okresním městě, atd. A nabídka je vždy bohatší. Co jsme kvitovali a hojně využívali je nabídka vakuově zabalených hotových jídel. Polévky, různé guláše a omáčky, atd. V podstatě jsme na dovolené jedli v restauracích nebo ohřívali tato jídla. V Estonsku je navíc vždy velký výběr předpřipravených, naložených mas na grilování. Pikniková stání v grilem a dřevem, které doplňuje stát jsou všude a grilování s přáteli je tu národním sportem. Co je bída, je chleba. Skoro vždy balený a vždy trochu nasládlý. Nám tedy skoro nikdy nechutnal. Pečivo moc nepěstují, nabízejí ho jen v opravdu velkých supermarketech. Pivo dobré a ve velkém výběru, víno také, tvrdý alkohol také. Ceny jako u nás.

 

Mentalita národů. Všechny Pobaltské republiky jsou kulturou obyvatelstva dále než my. Jsme o tom na 100% přesvědčeni. Jak se chovají k sobě navzájem, jak se chovají k čistotě a k přírodě, o tom se nám může zatím jen zdát. Když bych měl mezi jednotlivými zeměmi hledat nějaké rozdíly, jak to působilo na nás, tak se nám zdálo, že Litevci jsou takoví kulturnější Poláci. Jsou hodně nábožensky založení, víru berou hodně vážně a jsou velmi hrdí na svoji zem. Vlajky vidíte všude možně. Na zahrádkách, na domech na autech a ani nemusí být nějaké mistrovství ve fotbale či hokeji. Lotyši jsou stále asi nejvíce napojeni na Rusko. Jednak tam žije početná ruská enkláva a jednak stylem života jsou jim asi nejblíže. Estonci jsou prostě jen převlečení Finové. Pohodoví, trochu uzavření, poměrně disciplinovaní a žijící v absolutní harmonii s přírodou.

 

Jazyk. Je to jednoduché: žádné z řečí v Pobaltí nemáte šanci porozumět. Jsou pro nás všechny dokonale příšerné. Nicméně znalost angličtiny alespoň v základech je všude, takže s domluvou opravdu nejsou problémy. Ruštinu jsme nezkoušeli.

 

A tím končí tento dlouhý článek o naší prázdninové cestě do Pobaltí 2018. Snad vám bude k užitku nebo alespoň pro zábavu.

Budu moc rád za každou reakci či názor případného čtenáře. Poslední položkou v menu těchto stránek je "Pokec" a za případné příspěvky už teď předem děkuji.

 

 

 

 

Co vás zajímá?

Kontakty na nás

Náš parťák obytňák

Jirka a Jana
Praha

jiri.pm@seznam.cz