Původně jsem měl v úmyslu napsat takovou normální reportáž z prvního ročníku srazu Facebookové skupiny "Obytňákem křížem krážem", kterou před pár lety založil a velice pečlivě spravuje zkušený cestovatel Michal Sixta. A klobouk dolů, spravuje ji skvěle, protože je to skupina, která již čítá přes 17.000 členů a přesto stále zůstává..... jak to jen nejlépe vystihnout, prostě je přátelská a věcná. V podstatě se tam nedějí věci poměrně obvyklé jinde. Že diskuze degraduje do osobních napadání či dokonce urážek jen proto, že je vyjádřen jiný názor. A to je prostě na "Obytňákem křížem krážem" skvělé.

A tak, když bylo uspořádání této akce v lednu oznámeno, rozhodl jsem se, že pojedu. Jana měla na stejný termín školu přírodě, takže to vypadalo na sólo akci. Docela jsem se těšil, jak já - divočák, budu na nějakém malém srazu a budu pozorovat "ty lidi z druhé strany", tedy kempaře. Jak se ale blížil termín srazu, rostla i aktivita členů "Obytňákem křížem krážem" a najednou to vypadalo na akci s účastí minimálně dvou stovek aut či karavanů. Michal stále perfektně informoval, dotazoval se, zjišťoval to či ono, oznamoval pořadatelské novinky, prostě příprava byla pod plnou kontrolou. A na poslední chvili nastala změna i v plánované jednočlenné posádce Dodíka - přidala se ke mně dcera a oba vnuci (tříletý a jednoletý). Takže kromě běžných příprav přibyly na palubu i pleny, dětské vybavení, hračky a ooobrovská spousta vlhčených ubrousků. Ti dva jsou totiž, asi jako všechny děti, vlastně takové živé továrny na výrobu nepořádku, i v našem naklizeném autíčku. Ale na víkend s nim jsem se samozřejmě začal moc a moc těšit.

Vyrazili jsme v pátek vcelku brzy odpoledne a protože Beroun není z Prahy nijak daleko, dorazili na místo okolo páté podvečerní. A překvapení (!), i když je berounský kemp opravdu hodně velký a i když byl vyhrazen pouze a jenom pro tuto akci, tak už takhle v pátek odpoledne prostě úplně praskal ve švech. Podle mého skromného odhadu tu tak tři stovky vozidel už byly. A neustále přijížděla další a další auta.

Prostě masakr. Auta už nestála v nějakých naplánovaných stáních ale byla v podstatě všude, kde se dalo zastavit. Opět čest a sláva Michalovi, který neúnavně celý den běhal z jedné části kempu do druhé a snažil se ten nával korigovat, jak jen to šlo. No a opět i velký respekt všem účastníkům: neviděl jsem nikde byť jen náznak zlosti či nervozity. Zatím tedy dobrý. A Michal nám zázračně našel flíček, sice jen kousek od párty stanu ale také kousek od dětského hřiště. Takže pohoda.

Na srazu jsme tedy byli od pátečního večera, do nedělního rána. Jsme skoro 100% divočáci a tak to vlastně byl můj teprve druhý sraz obytňáků v životě, první takto velký a poprvé v životě jsem spal dvě noci ve stejném kempu. V podstatě se dá říct, že to byla úplně nová zkušenost a tak by si dovolil na celou akci podat takový čistě subjektvní pohled člověka, který provozuje karavaning prostě jinak. Rozdělím úvahu do tří částí.

1) Na hodnocení kempu (to bude jednoduché),

2) na hodnocení akce (trochu těžší) a

3) na zamyšlení nad tímto stylem karavaningu (to bude úplně nejtěžší). 

Takže:

1) Autokemp Beroun, Na hrázi

Autokemp Beroun byl pro nás překvapením svou velikostí, krásnou polohou hned u břehů Berounky a nečekaně i docela malebnými výhledy do okolí. Patří asi mezi lépe vybavené kempy v ČR: k dispozici byla kromě běžného vybavení i letní scéna s hledištěm (věřím, že tu může proběhnout mnoho zajímavých vystoupení), hřiště na beach volejbal, hned vedle kempu je dětské hřiště vč. pěkného hřiště dopravního, u Berounky pontonová platforma s žebříkem do vody, malý bufet s posezením a standardní nabídkou jídel, toalety a sprchy, kovové a kódovým zámkem uzavíratelné boxy na úschovu kol, možnost zápůjčky lodí i šlapadel, pěkné a velké ohniště s možností posedět, atd. atd.

Co se mi líbilo hodně:

I teď na srazu, kdy počet účastníků tak zhruba dvakrát překročil maximální kapacitu kempu, zůstaly toalety i sprchy po celou dobu v takovém stavu, že jsme se nebáli je použít. Personál se opravdu činil a čistota byla dost ucházející. Počet elektrických zásuvek, které měli nomádi k dispozici, byl velmi slušný a skoro bych řekl, že kdo elektřinu potřeboval, tak si ji sehnal. Kempem neustále projížděla elektrická servisní autíčka a jakmile se někde nějaký koš či popelnice byť jen zpoloviny naplnily, hned došlo k jejich vysypání. Opět, docela výkon při tom počtu lidí. Bufet i malý stánek zabudovaný do retro obytňáku měly vcelku běžnou nabídku jídla a pití. Kvalita slušná, šíře sortimentu normální, čistota v pohodě, ochota a přístup personálu perfektní. Průměr v evropském měřítku, rozhodně nadprůměr u nás.

Na čem by se rozhodně dalo zapracovat:

Kde si mám sakra umýt nádobí? Možná je to někdy někde v plánu ale teď neexistuje místo, kde nádobí mýt. A už vůbec neexistuje např. možnost vyprat prádlo. Pračky a podobná zařízení zcela chybí. Za ty dva dny jsme viděli velkou spoustu zoufalců, kteří se snažili alespoň trochu nádobí ošplouchnout v umývárnách. Tam jim v této činnosti ale docela účinně bránil ten bezpečně nejdebilnější vodovodní systém v celé známé části vesmíru.

Za prvé Vás v umývárnách přivítá dlouhý, nerezový žlab. Jsem jejich zarytým nepřítelem a myslím, že se dají nasadit tak v kravíně a ne v umývárně. Při plném obsazení mi při mytí defiluje ve žlabu odtékající kombinace chrchlů spolumyjících se, zde v Berouně občas i s trochou špaget od večeře, protože jinde se mýt nádobí nedá, apod. Prostě humus. Ale OK, to není nic mimořádného. Unikátním mučícím nástrojem byly ale automatické kohoutky. Tlustá trubka s fotobunkou, kdy se musíte rukama přiblížit opravdu až k čidlu, načež následuje toto: z trubky o síle asi 2cm vyrazí mocný proud vody (někdy i vlažné), který Vás okamžitě kompletně zleje, protože se odrazí od vašich paží/předloktí. Pokud nejste zrovna v plavkách, jdete se sušit. Voda teče od půl vteřiny po vteřinu a pak se zastaví. Za tu dobu vyteče z trubky asi 20 litrů vody (5 litrů z toho skončí automaticky na podlaze), takže kvůli úspoře vody ten systém rozhodně instalován není. No a pokud si chce třeba jen umýt ruce, tuhle srandu absolvujete tak 5x. Vyplýtváte vanu vody, třetina je na podlaze a vy jste kompletně mokří. A to se vůbec nebavím o např. čištění zubů nebo trochu větší hygieně. Na větší bizár jsem prostě ještě nikde nenarazil. A víte co? přiložím krátké video:

Tolik tedy k autokempu Beroun. Krásné místo, aktivní a vstřícný personál, vysoká úroveň čistoty ale zcela příšerně řešené hygienické zázemí. Také místo pro vypouštění špinavky a obsahu chemických toalet je umístěno i vyřešeno mimořádně neprakticky.

2) První sraz facebookové skupiny OBYTŇÁKEM KŘÍŽEM KRÁŽEM"

Akce byla teprvé naším druhým srazem majitelů obytňáků, na které jsem byl, přičemž ta naše první akce byla výrazně komornější a v podstatě soukromá. A tak nemohu porovnávat, jen dát k dispozici vlastně takový pohled z vnější. Takže.... se stejnou vervou, se kterou Michal Sixta sraz připravoval, fungoval i celý víkend. Lítal všude možně, vyřizoval, co bylo nutné a nějak se mi zdálo, že ho v rozlehlém kempu někde potkávám skoro každých deset minut. Organizace tedy fungovala skvěle. Účastníci měli dohodnutou zvýhodněnou cenu za kemp, k dispozici byl skákací hrad pro děti, první večer byla diskotéka, druhý den rockový koncert (ve skupině účinkoval samozřejmě i všeuměl Michal), oba večery mě mile překvalily tím, že po jedenácté přesně podle vyhlášení obě produkce skončily a kemp opravdu naprosto ztichl, takže ty spousty dětí v kempu mohly klidně spát. Velký respekt ke všem účastníkům ! Oba večery jsem vzpomínal na ty neustálé facebookové komentáře např. ke "slavnému" kempu Merkur v Pasohlávkách, o celonočním hluku, o bordelu do ranních hodin, o spoustě opilých účastníků, zvracejících všude možně,... prostě - díky za výrazně kultivovanější chování všech účastníků na této akci.

Večerní zábava byla tedy zajištěna, přes den měly děti připraveny různé hry a soutěže a v sobotu odpoledne měl Michal v amfiteátru vystoupení na téma karavaning, která místa doporučuje, apod. A tady mám asi dotaz, možná námět na všechny, kteří pořádají podobné akce: zúčastnil jsem se v životě pár srazů různých jiných zájmových skupin: historická auta, majitelé Harley Davidsonů, apod. A vlastně všude byly organizovány i takové docela odborné nebo spíš tématické workshopy. Nebo přehlídky jednotlivých modelů a případných instalovaných technických fines. Převedeno na karavaning by někde po kempu mohly být vyvěšeny cedule s informací např. "od 10h je pod kaštanem diskuzní skupina na téma solární panely a LiFEPO akumulátory, diskuzi vede Honza XY". A dále třeba: "Ve dvě odpoledne je u ohniště skupina na téma cestování po Albánii", diskuzi vede Pepa XY", "v první řadě aut u bufetu si můžete prohlédnout obytňák Franty XZ, a jeho velmi zajímavého řešení plynového rozvodu. Je označen cedulí." atd. atd. A tak se mi zdá, že ty karavanistické srazy jsou jen velmi málo o karavaningu ale jen o pohodě a relaxaci. Což není v žádném případě špatně, jen mi tam trochu toho tématična asi chybí. Prostě si myslím, že pokecat, zatancovat si, popít případně až přímo zachlastat můžete všude možně. "Sraz zájmové skupiny" by ale asi mohl být trochu detailněji i o tom koníčku. Jen můj soukromý názor.

Pro mě jako majitele Dodíka bylo velmi příjemné, že se občas někdo zastavil s otázkou: "nejste Jirka, co provozuje stránky Náš parťák obytňák?" A pak jsme vždy docela pěkně pokecali na různá témata. Děkuji všem, kteří se zastavili :-)

3) Malé zamyšlení na téma kempy a srazy vs. divočina

Již mnohokrát jsem zmínil, že před nákupem Dodíka jsme měli v plánu obrážet kempy a večer vždy pokecat s ostatními bydlíkáři. Že jsme takoví pavlačoví týpci, kteří se rádi setkávají. A ejhle, stal se pravý opak. Noci strávené v kempech bychom klidně mohli spočítat a stačily by nám jen prsty na rukou. A i na tomto srazu jsem se upřímně necítil zcela příjemně. Co to?

Je to vlastně úplně prosté: každý člověk prostě relaxuje, odpočívá jinak. Pro někoho je představa, že vyrazí z obytňákem do kempu, že zaparkuje na nějakém pěkném místě, třeba u vody nebo u stánku s pivem, že vysune markýzu (nebo dokonce postaví předstan), že nainstaluje kempingové sezení v tomto svém hezky vytvořeném "domácím prostoru", že něco dobrého ugriluje, třeba společně se sousedy z vedlejšího stání, že něco popije a že druhý den vyrazí do okolí na kola - tak to je pro takového člověka ideální představa o odpočinku a relaxaci. Takový člověk prostě relaxuje v jemu důvěrně známém prostředí. Můj nejlepší, celoživotní kamarád se každý rok ve druhé polovině srpna sbalí a vyrazí s rodinou autem do stále stejného penzionu v Chorvatsku. Pobyt objednává brzy, aby dostal stejný pokoj. Když tam dorazí, chodí celé dva týdny každé ráno na stejnou pláž, odpoledne ke stejnému bazénu a večer si sednou do stejného baru. Občas to proloží procházkou do města, na místa, kde už byli stokrát. A vždy se vrátí krásně odpočatý a zrelaxovaný. Není naprosto nic, co by se dalo na takové dovolené kritizovat. Upřímně, můj vlastní táta byl úplně to samé. Dovolená byla o pohodě, o opalování někde na dece a úspěšná dovča byla hlavně ta, ze které se vracel tmavý jako indián. Téma: "Klídek a pohoda".

A já bych z podobné akce asi vyskočil z kůže. V mládí jsem miloval puťáky, v životě jsem nebyl na dovolené dvakrát na stejném místě a i v rámci každé jedné dovolené jsme museli párkrát změnit prostředí. S Dodíkem byly možná tři případy, kdy jsme dvě noci za sebou byli na stejném nocovišti. A přitom to přináší vlastně neustálé plánování. Kde zastavíme na další den, nervy, jestli vybrané místo bude odpovídat původním představám, neustálé změny, neustálý dozor nad zásobami vody, plynu, elektriky, potravin....  Co je na tom sakra tak zajímavého? A tady se dostáváme ke druhému způsobu relaxace: řekněme "změna je život". A tak s Janou prostě trávíme volné chvíle takto. V průběhu každého dne neustále přejíždíme z místa na místo, prohlížíme hrady, zámky, galerie, muzea, různé akce, vinotéky, vinařství, pivovary, přírodní monumenty, rezervace, parky, rozhledny, jeskyně, centra měst, návsi vesniček, zoologické zahrady, farmy.... mohl bych pokračovat donekonečna. A večer někde zastavíme a pak je to na nás. Buďto prostě zůstaneme "doma" a odpočíváme, čteme nebo paďoursky koukáme na televizi. A nebo vyrazíme do okolí. Malý výčep u místního fotbalového hřiště, parta dědků co sedí pod lípou, malý vinař, co vlastně dělá víno jen pro sebe, posedíme s rodinou, které jsme se zeptali na možnost nocovat za jejich barákem,.... Pak máme asi takovou porci kontaktu s ostatními, kterou v tu chvíli potřebujeme. Víc ho ale nemusí být. 

Život v kempu je pro mne asi obecně trochu svazující. Je nutně o trochu víc komunitní, o trochu víc hlučný, a snad i o trochu víc statický než by se nám líbilo. To ovšem naprosto neznamená, že bych se na "kempingáře" díval s nějakým despektem. Dělají přesně to, co mají rádi a co jim přináší potěšení. A tak je to i správně. Lidé jsou opravdu různí a opravdu se nedá obhajovat nebo dokonce propagovat, že "ten můj názor je daleko lepší než ten Tvůj", jak se bohužel děje v mnoha internetových diskuzích.

A proto opravdu upřímně zdravím všechny kolegy ze všech kempů a přeji jim co nejkrásnější strávení volného času, který se jim podařilo pro sebe urvat. Možná se osobně neuvidíme až tak často ale pokud někdy na svých cestách zabloudíte někam mimo kempy, je docela možné, že tam někde na zapadlém místě bude schovaný Pilote P746 s pražskou značkou. A nebudete-li to považovat za ztrátu času, klidně zabouchejte. Určitě najdeme mnoho témat pro pokec. Zásoby mám vždy sebou.