Celý rok 2022 jsem si spořil starou dovolenou. Čekala mě totiž plánovaná tzv. "velká" operace srdce a říkal jsem si: "asi tři neděle v nemocnici, pak možná měsíc v lázních, to je skoro lepší mít trochu dovolenou než celou tu dobu na neschopence". No a už to mám za sebou, operaci provedl laparoskopicky robot (tedy řízený pochopitelně kardiochirurgem), z nemocnice mě vyhodili po pouhých šesti dnech a z měsíce v lázních bylo nakonec jen 14 volných dní společně s manželkou. A tak se stalo, že hned po návratu do práce na mě zaútočila vedoucí mzdové účtárny s tím, že prostě musím tu dovolenou do konce roku vybrat. Jana jako učitelka byla mimo hru, milenku nevlastním a tak jsem si řekl, že si udělám sólo cestu. Pár dní někde úplně mimo lidi, sám, lehárko a pohoda. A tak, jak se blížil termín, jsem se začínal těšit stále víc.

Víkendy jsem chtěl trávit už s rodinou a tak pro akci bylo vyhrazeno jen období pondělí až pátek. Zůstanu víceméně v Čechách a načnu první část své dlouho plánované cesty - objet naší republiku po hranicích. Pomalu, po částech, prostě dlouholetý projekt. A tak jsem vyrazil z Prahy po E55 směrem k Německu. Je to tímto směrem nejkratší cesta k hranicím a věřte, že toto rozhodnutí nemá žádnou spojitost s renomé silnice E55. Důležitým důvodem byl i fakt, že letos byla otevřena jinak prý uzavřená silnička z Krásného lesa do Fojtovic. A naštěstí tomu tak opravu bylo. Řekl jsem si, že samozřejmě neporuším žádný místní zákaz, abych nekazil nám cestovatelům s obytňáky pověst. 

Když tedy už jen jednotky kilometrů před hranicemi s Neměckem opustíte E55 směrem na silnici č.248, po chvilce podjedete dálnici, projedete osadou Krásný les a dostanete se na pěknou uzounkou silničku, která vede podél hranice. Nikde nikdo a všude ta "panoramata".

Okolo jsou vlastně jen louky, resp. pastviny. A protože ploty nejsou nejpevnější, musí cestovatel neustále počítat s tím, že buďto hned vedle silnice nebo dokonce přímo na ní, se klidně procházejí krávy nebo malá telata. Provoz tu fakt není hustý a tak mají celou oblast prostě za svou. Takže vlastně trochu safari.

V pondělí jsem zhruba desetikilometrovou etapu ukončil kousek od Cínovce, kde je vedle silnice, a ještě před hradbou lesa, velmi slušná plocha z betonových panelů. Zaparkováno a v nádherném odpoledni si vychutnávám čtení knížky a tankovou Plzeň z hospody U Brabců. Jo, není tu signál pro data, jen pro telefon. Co si může chlap víc přát? Auto nebo motorka projede tak jednou za hodinu, všude "frische luft", výhled směrem na Německo a samotářká pohoda. Pro opravdu zodpovědné a také pokorné cestovatele tu mám i koordináty: 50.729181, 13.802100.

Na tomto místě jsem strávil krásné odpoledne, večer a noc.  A co byl výsledek? No, že jsem se v úterý ráno začal trochu nudit. Ale to se dá docela dobře vyřešit. Aplikace mapy.cz (stažené off line mapy pro Česko i Německo) ukazuje, že do Drážďan je to zhruba jen 60km. A v Drážďanech je Zwinger, což je komplex barokních budov se zahradou a jedno z nejvýznamnějších stavebních děl z období baroka v Německu. No a v tomto komplexu sídlí i světoznámá a proslulá galerie starých mistrů. Mám rád výtvarné umění, v této galerii jsem nikdy nebyl a tak je dnešní cíl jasný. Asi kilometr od Zwingeru je "parkplatz" pro obytňáky, takže do navigace zadávám: 51.063699, 13.727692 a vyrážím.

Parkplatz na nábřeží Labe je naprosto v pohodě, hned vedle byl zrovna obrovský (asi jen dočasný) lunapark a po tradičním zápase s parkovacím automatem (proč jsou sakra ti Němci tak úchylní ve vyžadování drobných mincí?) jsem se vydal velmi příjemnou procházkou podél řeky směrem k Zwingeru.

Zwinger: několik barokních pavilonů a zahrad je propojeno do ohromného komplexu barokních domečků a galerií, doplněných o novorenesanční obrazárnu od architekta Gotffrieda Sempera. Komplex nechal postavit kurfiřt Fridrich August (August Silný) v letech 1710-1719 a hlavním architektem byl Daniel Pöppelmann. Původní záměr byl, aby všechny galerie vyplnili prostor až k řece a Zwinger měl sloužit pro pořádání dvorních slavností. Stavbu pak nedokončili kvůli financím a tak sahá jen k Opernímu náměstí. Postupem času areál chátral a nikdo se o něj příliš nestaral, utrpěl rovněž velké ztráty při pruském obléhání. Důkladná rekonstrukce pak proběhla (za Hitlera) ve třicátých letech. Barokní stavby byly odborně opraveny a zdokumentovány, což pomohlo i při další rozsáhlé rekonstrukci po bombardování města v roce 1945. Zwinger má  šesti barokních pavilonů, vstupní Korunní bránu a spojovací prostory, městský pavilon se zvonkohrou, Hradební, Matematicko-fyzikální, Francouzský, Německý a Porcelánový pavilon. Objekt je zdoben barokními sochami. Najdete zde tři jednotlivá muzea: matemeticko fyzikální salon, sbírku porcelánu ale hlavně obrazovou Galerii starých mistrů. A do té vedly i moje kroky.

POZNÁMKA: pro čtenáře, kteří výtvarnému umění moc neholdují, oddělím následující reportáž přímo z galerie šrafovanými čarami.  Stačí pak při čtení tuto část prostě přeskočit.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Galerie starých mistrů, Drážďany.

Je to právem jedna z nejslavnějších galerií v Evropě a vlastně i na světě. "Gemäldegalerie alte Meister" vystavuje asi 750 obrazů, zejména italské renesance a italského, nizozemského, španělského, německého a francouzského baroka, které většinou nasbírali saští kurfiřti. Sbírka obsahuje díla od 15. do 18. století a mezi nimi lze spatřit i opravdu nejslavnější mistrovské kusy.

Nemá smysl a není to ani možné všechny vyjmenovat. Sixtinská Madona Rafaela Santiho, Tizianova Spící Venuše, dvě díla holanďana Johanesse Vermeera - Kuplířka a Dívka čtoucí dopis, Drážďanský triptych Jana van Eycka a další a další. Rembrandt, Rubens, van Dyck, Frans Hals, elGreco, Dürer, dokonce i Karel Škréta, .... prostě nádhera. Chodil jsem po galerii minimálně 3 hodiny a jen se kochal. 

Mimochodem vstupné je rozumných 14EUR/os., zahrnuje i prohlídku expozice antického umění a muzea porcelánu. Plánky místností i některé další propagační materiály jsou k dispozici i v češtině. Všude je dovoleno fotografovat, samozřejmě bez stativu a bez blesku. Jo, z té antiky přidám jen jednu fotografii. Jsou na ní čtyři busty od jednoho Taliána. Myslím, že se jmenoval... Michelangelo Buonarroti.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nazpět jsem se vracel v opravdu výborné náladě. Bylo vcelku brzké odpoledne, počasí teplé a slunečné a tak jsem se těšil na klidné a zahálčivé odpoledne s knihou a sklenkou. Tentokrát jsem si za nocoviště vybral asfaltovaný plácek vedle silnice, uprostřed naprosto otevřené krajiny.

Venku stolek, křesílko, kniha, lahev sektu,... prostě pohádka klidu a pohody. Odpoledne se pomalu ploužilo směrem k večeru a postupně přibývalo mraků. Pak se začal zvedat i takový nepříjemný větřík a tak jsem se přesunul dovnitř Dodíka. Stále klídek a pohoda. Čtení už unavovalo a tak přišel čas na nějaký ten film a nicnedělání. Koukám na telku, popíjím, baštím nějaké oříšky a najednou si uvědomím, že se nějak podivně rychle smráká. Sakra, i když je podzim, takhle rychle by to jít nemělo! A tak kouknu ven a udělám fotku. A pod cca 15 minutách druhou a cca po dalších 15 minutách třetí. A vypadalo to asi takto:

Slunce bylo vlastně jestě dost vysoko nad obzorem ale krajinu pohltila tma. A vítr sílil a sílil. No a pak to začalo. Blesků celá obloha. Průtrž mračen, řetězy vody letěly vlastně skoro vodorovně, vichřice byla taková, že bych jeden okamžik přísahal, že se Dodíkovi na chvilku zvedla obě pravá kola do vzduchu ale naštěstí hned zase spadla na zem. Asi to tak bylo protože sklenka od vína se mi odporoučela na zem. No a tak to šlo po většinu noci. Dokonala mořská bouře, jen místo kymácející paluby se hýbalo vše v obytňáku. Na té rovině šly blesky každou chvíli někde v okolí přímo do země a já jen čekal, kdy se můj obytňák některému z nich zalíbí a udeří. Až asi do čtyř hodin ráno jsem nezamhouřil oko a ráno tak mohl jen konstatovat: ano, to byl zatím nejděsivější zážitek s obytňákem.

Ráno se tvářilo, jako kdyby s nocí nemělo vůbec nic společného. Trochu mokro, polojasno, docela hezký podzimní den. Obcházím auto a kontroluji, že se naštěstí nic podstatného nestalo. Takže mohu vyrazit na další cestu podél hranic.

Pokračuji na jihozápad, směrem k Cínovci. Cestou míjím známá a chráněná Rašeliniště na Cínoveckém hřbetu. U Dlouhého rybníka je malé parkoviště (50.733104, 13.776611) a tak nezaškodí si trochu protáhnout nohy a projít se po okolí. 

Na Cínovci se na chvilku napojuji na hlavní, pokračuji směrem na Německo a mám v úmyslu ještě v obci odbočit doleva na silnici č. 823. Nacházím jí hned vedle čerpací stanice MOL. A sakra....

Tři tuny. Jen tři tuny.  Podle velkého techničáku má můj Dodík provozní hmotnost 3.061Kg. Jedu sám, po operaci jsem ztratil skoro 10kg, nádrž na naftu poloprázdná, voda skoro žádná, jedna láhev s plynem prázdná, druhá tak napůl, mám lehkou LiFePol baterii místo těžké olověné, zásoby na palubě nula nic,....... prostě, asi jsem stále vyhlašované pravidlo porušil ale jedu dál. Moralisti mě jistě odsoudí ale jindy už to o tak malý chlup určitě nebude. Kdybychom jeli jako tradičně ve dvou, otočil bych to.

Ráz okolní krajiny se vlevo od Cínovce kupodivu ihned výrazně mění. Sevřou mě zdravé lesy s typicky horským stylem. Pokračuji dál a první zastávka je na parkovišti Vitiška. Zastavil jsem, protože mi trochu spadla brada z výhledu nalevo od silnice.

Pohledy přes Bílinu, Mosteckou pánev, až ke kopcům Českého středohoří byly prostě nádherné. Člověk si jen tak sedne na lavičku, popíjí čaj, čumí, kochá se a na najednou je půlhodina pryč. Ale rozhodně to nebyla ztracená část života :-)

Po chvilce jízdy naštěstí úsek s "třítunovým" zákazem končí a tak mohu již zcela oficiálné pokračovat směrem na přehradu Fláje, o níž jsem až do teď vůbec nevěděl, že ji u nás máme. Je překvapivě docela veliká, možnosti zastavit obytňák jsou velmi omezené a je to vlastně jen malé parkoviště přímo u hráze přehrady. Okolo jsou asi tři domy vč. návštěvnického centra. Parkoviště je na 50.688086, 13.584880. Procházkou třeba jen po hrázi přehrady nic nezkazíte. Turistických tras v okolí moc není, přehrada je vodárenské pásmo.

Den už notně pokročil a tak objíždím přehradu a pokračuji na jih, středem velké Obory Fláje. Mám už chuť po pár dnech vlastního stravování najít nocoviště s nějakou restaurací v okolí a tak jedu stále dál. A vhodné místo nacházím až v "Lyžařském a letním areálu Klíny". Mají tu pro obytňáky podél silnice přímo vyhrazen široky pruh, hned vedle lesa. Jsem tu sám ale jistě tak dvacet-třicet dalších by se sem ještě vešlo. Dokonce tu mají asi čtyři zbrusu nová upravená terasová stání i s přípojkami ale ty už jsou oficiálním stellplatzem za peníze. Mě stačí to parkoviště pro karavany. Najdete ho na 50.627305, 13.566362 a pozor, je trochu šikmé. Klíny mějte v pohotovosti.

V hotelu Emeran, s jedinou restaurací v okolí zjišťuji, že tu má teambuildingovou aktivitu nějaký úřad z Ústí a že je restaurace pro veřejnost zavřená. Tak holt další večer s ohřívaným jídlem.

Nové ráno je opět pošmourné. Zataženo, vítr a občas dešťová přeháňka a tak zkrátím svůj výlet o jeden den a dnes se mrknu jen na Ranou. Okolí mekky rogalistů, paraglajdistů a podobných bláznů mám ve velké oblibě. Velká a Malá boule masívu Rané, pohled z ní na Lenešický rybník nebo na druhé straně na vyhaslou sopku Oblík a další části Českého středohoří, nikdy nezklame. Parkoviště, orámované dlouhodobě stojícími karavany letců, je stranou od obce Raná a má koordináty 50.407295, 13.779100. Raná je obecně velmi známe místo a tak jen pár fotek.

No a tím vlastně první cesta osamělého cestovatele končí. Jeden den ještě trávím v jednom konkrétním vinařství (vyrábějí nám tam víno z hroznů, které družstvo, jehož jsem členem, pěstuje v Praze na Máchalce) ale to už patří k jinému koníčku, než je cestování s obytňákem. Bylo to fajn a případné následovníky opravdu upřímně žádám o velkou ohleduplnost, opatrnost a značnou dávku pokory k přírodě. Projetá místa nejsou zas až tak často navštěvovaná a byla by škoda je ničit a navíc kazit jméno nám všem, nomádům s obytňákem.