Letošní týden jarních prázdnin jsme měli naplánovaný do Toskánska. Máme Itálii moc rádi a už jsme tam díky covidovému šílenství vlastně dlouho nebyli. A tak naše přípravy směřoval tam. Měli jsme naplánovanou trasu, sem tam nějaký ten stellplatz, zajímavá místa k navštívení.... a asi 4 dny před odjezdem mě napadlo ještě zkontrolovat počasí. No a představte si: Toskánsko hlásilo zamračeno, déšť, vítr, občas i sněhové přeháňky. Což tedy není nic moc. A tak jsme se podívali na náš oblíbený server o předpovědi počasí a výsledkem byla náhlá změna plánu. Místo na jih míříme na západ, do Francie, resp. do Alsaska, kde má být celý týden nádherně. Taky krásný kout Evropy, taky výtečné jídlo, taky skvělé (možná dokonce o něco lepší) víno. Rozhodnuto, přeplánováno, jedeme.

Neděle 6.3.2022 

Výhoda Alsaska také je, že je po německých dálnicích vlastně docela blízko. Má drahá žena a jako vždy hlavní plánovač a navigátor výpravy, našla pro první noc zajímavé místo ještě v Německu, kousek od hranic s Francií. Je to v Černém lese (Schwarzwald) a prý tam mají nejdelší vodopád v Německu. Délka prvního přejezdu okolo 630km, což se dá. Moc se těším na první výjezd s novou LiFePO4 baterií. To bude pohoda ! Po nájezdu na plzeňskou dálnici nám navigace ukázala, že 420km nemusím dělat nic jiného nežli se jí držet. Brnkačka.

Cesta opravdu proběhla bez problémů, nikde žádné zácpy a tak jediné, co mě děsilo, bylo sledovat ceny nafty u benzínových pump. Aktuálně probíhající válka na Ukrajině je posunula až do absurdních úrovní. Fakt nejsme zvyklí platit padesát a více korun za jeden jediný litr. Ale nebudu si kazit výpravu. I když jedna nepříjemnost se mi stala i navíc: když jsem v týdnu měl Dodíka v KaravanyPRO na výměnu baterie, tak zatím co technici pracovali uvnitř, já oblézal vnějšek auta a kontroloval drobnosti. A kromě jiného jsem odstranil i vnější větrací mřížku chladničky, zkontroloval bordel uvnitř (docela to šlo) a pak ji nasadil zpět. Špatně jsem ji ale zacvakl, takže na poslední české pumpě jsem zjistil, že mi někde ulétla a vylomila i úchyt v rámečku. Sakra práce.   

Jinak ale celý den pohoda, nebe zatažené (předpověď ukazovala, že hezky bude až opravdu ve Francii) a podvečer parkujeme na středním parkovišti u slavných vodopádů, kousek nad městečkem Triberg. Teď mimo sezónu je parkoviště volné, v sezóně namontují parkovací automat a za noc se něco málo platí. Parkoviště je na 48.128549/8.225910. K dispozici jsou latrýny ale vypadaly hůř, než jsme byli ochotni snést. Také se z cedule dozvídáme, že tento střední vchod je mimo sezónu zavřený a tak ráno musíme  zpět do města, k hlavnímu vstupu.

 

Rychle se smrákalo a teplota klesla po nulu. Celou dobu, co máme Dodíka, přemýšlím o izolačním "kabátu" na předek auta. Tepelné ztráty okolo kabiny jsou u polointegrovaných aut opravdu vysoké a tak při chladných nocích se tato výbava rozhodně vyplatí. Mě se ale fakt moc nelíbí představa vozit sebou takový balík, balit ho někam mokrý nebo dokonce zasněžený, prostě... zatím jsme si ho nepořídili. Pro tento výlet mě ale napadlo vyzkoušet alternativu. Máme sebou nepoužívaný dekový spacák, který má po rozepnutí docela slušné a skoro pasující rozměry. Přes den tvoří přehoz přes naší zadní postel, takže nepřekáží a na noc jsem ho zkusil použít takto:

A představte si, funguje to! Laskavý čtenář nechť moc nestuduje uchycení spacáku na fotografii, další noci jsme ho vylepšili. Ale hlavně jsme si ověřili, že kombinace zatažených žaluzií a pak této "izolační vrstvy" přináší znatelně zlepšený tepelný komfort na palubě a jistě i nižší spotřebu plynu. Stačilo prostrčit ruku a zašmátrat na palubné desce - všude výrazně nižší teplota. Spacák dosahuje až k podlaze takže chybí jen pár centimetrů na šířku, aby byl perfektní. Budu tedy někde ve výprodejích shánět dekový, rozpínací spacák pro dva - ten je větší. Bude to pro nás výrazně levnější a praktičtější řešení nežli vnější kabát. Teď trochu předběhnu děj: po návratu mohu konstatovat, že jsme v autě spali šest nocí, každý večer klesla teplota pod nulu, vždy jsme si večer topili na nějakých 20-22°C, přes noc nechali okolo 12°C, ráno opět na dvacet a pak přes den jsem nechal 5°C, kvůli ohřevu nádrží. A vrátil jsem se domů s cca 15% zbylého plynu v první láhvi. Není to úplně objektivní srovnání ale na minulých cestách "bez spacáku" jsme vyčerpali jednu láhev klidně i za víkend.

Ale zpět k prvnímu večeru. Opájíme se teplem na palubě, na telefonu zjišťuji, že baterie stále drží skoro plný stav, prostě pohádka ! No a pak sáhnu na vypínač, kterým chci zapnout měnič na 220V. Trochu to luplo a mám tu dvojobrázkovou reportáž z následujících asi 10-15 minut:

  

Kompletně všechno vypadlo. Zhasl ovládací panel auta, displej Trumy, tlačítka na chladničce, prostě všechno. Takže jsem pomocí SMS zoufale v tento nedělní večer žádal Tomáše Brabce o pomoc. Byl někde na horách ale odpověď přišla hned: "chvíli počkej, ono to naskočí". Intimní večery mám docela rád ale tentokrát se příjemná atmosféra nedostavuje. A tak po pěti minutách posílám další SMS: "definuj mi, co je to chvilka". Odpověď: "tak zhruba 10min". Po deseti minutách moje žena navrhuje zkusit nastartovat. A ejhle, všechno se najednou probudilo a drželo. Super! Milým závěrem byla asi po 15 minutách i SMS od Tomáše: "Zkus nastartovat". Takže jsme pak celý týden věděli, že měnič na 220V musíme zapínat při běžícím motoru. Což nebyl vůbec problém protože LiFePO4 baterie o 150Ah dávala takovou kapacitu, že jsem po příjezdu na nocoviště prostě první spustil 220V, pak vypnul motor a nechal to tak až do odchodu do hajan. Druhý den Tomáš píše, že po příjezdu domů nahrajeme jiný řídící software baterie a bude vše OK.

Pondělí 7.3.2022

Ráno nás vítá skoro mínus 5°C a jasnou oblohou. Je krásně. Po snídani sjíždíme zpět do Tribergu, na parkoviště vyhrazené obytňákům (48.130503, 8.228892). Je zdarma a k pokladnám u vodopádu je to jen asi 200m. Vodopády Triberg jsou největší vodopádovou kaskádu v Německu. Řeka Gutach zde kaskádami padá do hloubky přes 160m. Kolem vede upravený turistický chodníček s několika mosty, ze kterých jsou jednotlivé kaskády výborně vidět. Vodopády se člení do dvou kaskádovitých skupin: horní vodopády se třemi hlavními schody padají z 872 m na 856 m nad mořem. Po strmém úseku následují známé sedmischodové hlavní vodopády, které na vzdálenosti 230 metrů padají z 805 na 713 m. Vstupné bylo rozumných 6 EUR/os. a kdybychom chtěli zůstat déle, platí vstupenka i do místního muzea, do Světa fantazie i do expozice velké modelové železnice. U pokladny si můžete koupit za 1 EUR i hrst oříšků pro místní veverky. Ale nedělejte to: jsou přežrané, vybírají si jenom buráky a lákat blíž je nemusíte. Jsou zvědavé a příjdou sami.

  

  

Městečko Triberg je zajímavé ještě z jednoho důvodu: je to Mekka milovníků kukačkových hodin. Mají tu jejich muzeum, sídlí tu mnoho výrobců, prodávají se na každém rohu a kousek od města jsou i "největší kukačkové hodiny na světě". Mají přes 3 metry. Takže kdo chcete ozdobit svůj příbytek hodinami s kukačkou, Triberg je ideální místo pro výběr.

 

Opouštíme Triberg a míříme přesně na západ, směrem k hranicícm s Francií. A i když máme na palubě hromadu jídla, přesto si chceme zastavit v městě Freiburg im Breisgau, prohlédnout si historické náměstí, kde jsou v pondělí prý květinové trhy a poobědvat. Zaparkovat můžete na nábřeží říčky Dreisam (47.990696, 7.845756), parkoviště je sice placené ale při dotazu, kde seženu drobné, jsem byl jen odmítnut s tím, že to mimo sezónu nikdo neřeší. 10 minut procházky po hlavní Kaiser-Joseph-Straße a jste v centru. Freiburg získal městská práva už v roce 1120, zbohatl hlavně na těžbě stříbra a tak jsme možná měli až přehnaná očekávání. Květinový trh tam byl, historické budovy také ale celkově takové normální město. Asi stojí za návštěvu ale na zadek si z něj zřejmě nesednete. Jedna věc se nám ale líbila moc: téměř na každé ulici teče potok. Tedy přesněji, na každé ulici či náměstí je v dlažbě uměle udělaná strouha, kterou docela bystře teče voda. Nemáte šanci vysledovat odkud a kam teče. Jen na křižovatkách zmizí pod povrch (a prý se pod každou křižovatkou i filtruje a zbavuje nečistot), aby se o kus dál zase objevila v jiné strouze. Máte-li sebou malé děti, můžete si všude možně koupit nebo jen vypůjčit lodičku na provázku. Zábava na dlouhou dobu. Na oběd jsme si dali německou klasiku. Já "schnitzel", Jana "kartofeln mit salaten" a okolo třetí startujeme na další cestu.

 

 

"Bienvenue en France!" Po silnici D424 překonáváme Rýn a jsme oficiálně ve Francii a Alsasku. A ejhle, další problém na naší cestě. Palubní Garmin 770 Camper neví, že Francie vůbec existuje. Prostě prázdný displej. "Hic sun leones" (zde jsou lvi), jak staří latiníci označovali neznámá území. I když jsem před cestou měl navigaci doma a přes wifi řádně provedl aktualizaci jak softwaru, tak map, i když vše proběhlo bez sebemenší chybové hlášky, Francie v seznamu zemí prostě chybí. Pokud máte někdo stejnou navigaci a stane se Vám něco podobného, nezoufejte. Musíte mít počítač s Windows nebo Mac, ze stránek Garminu si stáhnout program "Garmin Expres", přes USB připojit k počítači navigaci, najít volbu "reinstalace mapových podkladů", půl hodinky počkat a je to. Takže jedeme dál.

Alsasko je na mapě takový na výšku postavený banán, zhruba od Wissenbourgu na severu, v délce asi 100 km až po Ferrette na jeho jižním okraji. Na celé východní straně teče Rýn a za ním hranice s Německem, západní stranu Alsaska tvoří pohoří Vosges (Vogézy). My přijíždíme z východu kousek nad Colmar, tedy přesně uprostřed. Naším prvním zastavením a místem pro přespání je městečko Ribeauvillé. Jmenují ho snad všechny bedekry jako typickou ukázku místního koloritu. Francie je na jednu stranu poměrně velmi vstřícná k bydlíkářům ale na druhé straně má všude jasně daná pravidla, kde se stát či spát smí a kde ne. Takže se vyplatí přesněji seznámit s místními podmínkami. Aplikace Park4night je v tomto ohledu velmi prospěšná. V Riveauville nás navedla na parkoviště (48.192779, 7.334136), kde je tolerována 1-2 noci na volno. Možností je ale více, vč. oficiálního stellplatzu (15EUR/noc, voda a výlevka, WC nikoliv). 

 

Město je známé od 8. století jako Rathaldovilare a pod tímto názvem vydrželo až do roku 1918, kdy se změnilo na Ribeauvillé. Centrum je zčásti obklopeno starobylými zdmi a má mnoho malebných středověkých domů a dva staré kostely, St Gregory a St Augustine, oba jsou to krásné gotické stavby. Radnice vystavuje cennou sbírku starožitností. Je tu i Carolabad, slaný pramen s teplotou 17,8°C, který měl ve středověku skvělou pověst a byl znovu objeven v roce 1888. Nedaleko nad městem jsou zříceniny tří slavných hradů: Saint-Ulrich, Girsberg a Haut-Ribeaupierre, které dříve patřily pánům z Ribeaupierre. Na ty se plánujeme podívat zítra. Samozřejmě tu bují turismus ale také je tu pár známých vinařství. Většina z nich je sdružena ve vinařském družstvu Cave de Ribeauvillé (založeno v roce 1895), jednom z nejstarších v celé Francii. Zbytek dne jsme věnovali prohlídce městečka, obešli jsme nejbližší vinice, zastavili v několika vinařských domech a něco i nakoupili. Začíná to tu docela dobře :-)

 

  

  

Úterý 8.3.2022

Na dnešek jsme si naplánovali dopolední výstup minimálně ke dvěma hradům, které se nad Ribeauvillé vypínají. Vzdáleností je to pohoda ale to převýšení! Nejprve procházíme městem (skoro všechno ještě spí), pak vystupujeme pásem zatím holých vinic, pak nějaký ten les a až pak docházíme k první zřícenině - Chateau du Giersberg. Z něj se zachovala vlastně jen věž a i ta je nepřístupná. Tedy pokud není někdo horolezec a nedá si pár metrů po skoro kolmé skalní stěně. Výhled na město dole i na okolní krajinu je ale odtud parádní. Mimochodem, na žádné zřícenině, kterou jsme na této cestě navštívili, se neplatí.

  

  

Už jen o kousek dál, takovým traverzem po zalesněném úbočí, hrdě stojí "Chateau Grand Rappolstein Saint Ulric". Byl založen již v roce 1140 a i když je o dobrých 100 let starší nežli Giersberg, je daleko lépe zachovalý. A taky je větší. Je to opravdový hradní komplex i s vysokou věží, na kterou můžete vystoupat (zdarma) a znásobit úžasný dojem z pohledu do kraje. na úpatí Vosges. Nad námi je ještě vyšší kopec a z věže Saint Ulrica už vidíme cimbuří i té třetí zříceniny. Ale ten kopec je do kopce. Do hodně velkého dalšího kopce. A tak jsme si odhlasovali, že dva hrady denně asi stačí.

  

 

Cesta zpět je už pohodička, na kůži začínáme cítit, že slunce přeci jen nějakou sílu má i v březnu. Po příchodu procházíme poledním městečkem a náhodně nacházíme restauraci na oběd. A taky narážíme poprvé na problém covidových opatření. Když jsem doma kontroloval, co třeba pro vstup do Francie, na stránkách ministerstva jsem se dočetl, že je nutné ukončené očkování - dvě nebo tři dávky, nebo potvrzení o absolvovaném Covidu19. Oba máme Covid za sebou, v "Tečce" mám potvrzení, oba máme i dvě dávky očkování, Jana dokonce navíc tu třetí. Do Francie se tedy dostáváme v pohodě (navíc nás cestou nikdo nekontroloval). Ale restaurace, resp. jejich vnitřní prostory mají jiná pravidla. Musi být i třetí dávka očkování. A všude to kontrolují mobilem a on-line vyhodnocují nasnímaný QR kód. Takže všude mám jen se svými dvěma dávkami problém. Naštěstí někde k tomu přistupují pragmaticky a návštěva turisty mimo sezónu za trochu rizika stojí. Takže dáváme první francouzský oběd i s desertem a vůbec nedopadáme špatně. A pak už jen rozloučení s krásným Ribeauvillé, nastoupit do Dodíka a vyrazit dále.

 

 

 

Stačí pouhých 5 km jízdy a je před námi další klenot Alsaska. Žije v něm sice jen asi dvanáct stovek obyvatel, ale může se pyšnit dlouhou a bohatou historií. Zachoval se celý takřka v původní podobě z období 16. až 17. století, kdy se stal centrem protestantů. Jsme v městečku Riquewihr. Je to „rodiště“ oblíbeného bílého vína, známého rýnského ryzlinku. A také se pyšní titulem "Nejkrásnější vesnice Francie". Pozoruhodná a malebná historická podoba Riquewihru zůstala zázračně zachována zřejmě hlavně díky tomu, že městečko bylo ušetřeno jakéhokoliv poškození během I. i II. světové války (spojenci tuto oblast pravděpodobně omylem přeletěli a Němci nechtěli zničit historický majetek vévodů z Württembergu). Počátky Riquewihru sahají až někam do římských dob, kdy zde bylo malé opevněné město. Přibližně od roku 1000 byl Riquewihr i s hradem Reichenstein v majetku alsaských vévodů, v roce 1324 koupili Riquewihr Württembergové. Nastává velký rozkvět obchodu se zdejším vínem a Württembergům je město zabaveno až během francouzské revoluce. Roku 1796 je pak městečko trvale připojeno k Francouzské republice. Parkujeme na parkovišti pro autobusy (48.165100, 7.298985) a jsme tu úplně sami. Parkoviště je hned u hradební zdi, takže do centra je jen pár kroků. Celé městečko je neskutečně fotogenické, skoro až kýčovitě zbarvené a jsou to v podstatě takové stále filmové kulisy středověku.

 

 

 

Tohle byla tedy opravdu nádhera! Nadšeni se vracíme k Dodíkovi. Na parkovišti pro busy se nám nocovat moc nechce a tak se s využitím Park4night nacházíme alternativu. Ve vedlejší vesnici Mittelwihr je na jejím okraji krásné a klidné malé parkoviště. Dál už jsou jen vinice a do místního obchodu je to kousek. A tak jsme i večeři dali sice v našem autě ale "po francouzsku". Jo, koordináty parkoviště jsou 48.151169, 7.312369.

  

Středa 9.3.2022

Ráno opět luxusně snídáme a přesouváme se jen asi 12km jižně. Dnes máme v plánu prohlídku největšího města střední části Alsaska, a tím je Colmar. Žije v něm přes 70.000 obyvatel a tak jsme čekali problémy s parkováním poblíž historického centra. A protože nám moc nevadí i delší procházky, nechali jsme nakonec Dodíka na parkovišti obchodního centra u nádraží. Je samozřejmě zdarma, do středu města jsou to necelé 2km. A skoro celou cestu jdete krásnou a klidnou vilouvou čtvrtí. No, ony to vlastně nejsou vily ale spíš paláce ve velkých zahradách. A tak jsme při cestě do centra vlastně vůbec nestrádali, stále bylo na co koukat. Komu nevadí delší chůze do města, může nás napodobit, koordináty parkoviště jsou 48.063141, 7.341082. A hned vedle parkoviště je velkoochod s vínem, otevřeno mají docela dlouho a pár bedniček jsme tam po návratu z města nakoupili.

 

Colmar byl poprvé zmíněn Karlem Velikým v jeho kronice o saských válkách, a to již v roce 884. Status svobodného císařského města získává od císaře Fridricha II. v roce 1226. Za třicetileté války jej v roce 1632 dobylo švédské vojsko, které pak Colmar drželo dva roky. Město bylo dobyto Francií za krále Ludvíka XIV, v roce 1673. O architektonické nádheře Colmaru ve středověku svědčí např. renesanční "Maison de Pfister" jeden z nejkrásnějších měšťanských domů, postavený v roce 1537. nebo docela bizardní "Maison des Tetes" (Dům hlav, z roku 1609), který za svůj název vděčí 111 groteskním hlavám a maskám, které zdobí jeho fasádu, evokující „zlatý věk“ obchodníků. Dnes je v něm luxusní hotel. A samozřejmě i "Malé Benátky", což je trochu vzletný název pro jeden kanál, na kterém se lze projet takovými většími pramicemi. Myslím, že naše pražská Čertovka je minimálně srovnatelná ale tady je kanál "La Lauch" velkým pojmem. Nicméně celkově v nás Colmar zanechává nesmazatelný dojem.

 

 

 

Až teď mě napadá, že na těchto fotografiích nejsou oba výše zmíněné domy. Tak to nyní napravuji. První fotografie jsou "hlavy". druhá je "Pfister".

 

A teď si neodpustím malé gastronomické okénko. Colmar je samozřejmě plný dobrých i velmi dobrých restaurací a my chtěli okusit opravdu klasický "větší" francouzský oběd. Kvůli již dříve zmíněným covidovým opatřením jsme hledali dobrou restauraci s předzahrádkou a našli. V podniku "Le Rosselmann" jsme si dali čtyřchodové menu a mohu rovnou prohlásit: ti Frantíci vědí, jak žít! A tak upozorňuji čtenáře, kteří mají jídlo jen jako palivo pro žití, aby následující odstavec a pět fotografií  přeskočili. Pro jistotu tuto část odděluji šrafováním:

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Francouzi jsou mistři v jedné věci, kterou bychom si měli i u nás daleko více osvojit: jedí v závislosti na ročním období. Nepotřebují moc vozit inkredience z druhé strany zeměkoule, protože stejně jsou kvality více než mizerné. A to známe taky. Kdo po pomerančích ze supermarketů ochutnal jeden, utržený ze stromu někde v Řecku v plné sezóně, ví, o čem je řeč. A tak i nabídka "naší" restaurace plně respektovala předjarní období. Jako aperitiv je v Alsasku nemyslitelné nedat jejich Crémant, sekt vyráběný tradiční metodou druhotného kvašení v lahvích, z Rulandského červeného. Pardon, tady je to Pinot Noir. Polévka byla květáková, servírovaná v malých kalíšcích, chuťově trochu jiná než ta naše. Za předkrm si Jana dala míchaná vejce s černým lanýžem - březen je konec jejich sezóny. Což česky zni normálně ale když použijete název ve francouzštině ("Oeuf Bio d´Alsace brouillé à la Truffe Noire Melanosporum"), zní to docela jinak. Já měl skvělou "kaši" z karotky a nějakých částí z divočáka. Originální název už nezvládnu. Hlavními chody byly hovězí steak s omáčkou ze zeleného pepře a volně pasené kuře s pomerančovým přelivem. K obojímu "fritez fraîches". A desert "Baba au Rhum Vieux" (bábovka s meruňkovou a rumovou omáčkou) a pro mě výběr alsaských farmářských sýrů. Ke všemu jsme vypili po sklence vhodného vína a tak musím říct, že jsem pak trochu přemýšlel, kterým směrem to vlastně parkujeme Dodíka.

 

 

Prostě, na ty skoro tři hodiny na jednom prosluněném náměstí v Colmaru budeme jistě dlouho a rádi vzpomínat. Každou takovou chvíli by si měl člověk schovat, jako takový ohříváček duše pro těžší dny.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Během dvoukilometrové cesty zpět jsme ale trochu vyjasnili hlavu, v obchodě u parkoviště dokoupili nějaká vína a vyrazili dál. Naštěstí, 12km do dalšího místa nebylo až tak daleko. Kaysersberg.  Název města je vlastně německý a znamená "Císařův hrad". Vysoká pevnost, která městu dominuje, připomíná jeho strategický význam i válečnou minulost. Město je poprvé zmíněno v roce 1227, kdy německý císař Fridrich II. vydal rozkaz ke stavbě (nebo přestavbě?) zmíněného hradu. V roce 1648 se město stalo součástí Francie, ačkoli většina obyvatel nadále mluvila německy. Od roku 1871 do roku 1918 a (opět od roku 1940 do roku 1944) Kaysersberg patřil k Německu. A oblast okolo města je jednou z nejlepších vinařských oblastí v Alsasku. První vinná réva sem byla přivezena v 16. století z Maďarska a výroba vína je i dnes nejdůležitější součástí ekonomiky města. Místní specialitou je Pinot Gris, neboli Rulandské šedé. Stranou od centra a přitom nedaleko, je stellplatz. Opět nabízí možnost dotankovat vodu a zbavit se odpadů. Toalety jsou mimo sezónu zavřené, nicméně zvláštní místnost pro vozíčkáře otevřena byla. Takže vlastně skolo "full service". Stellplazt najdete na: 48.136036, 7.261930 a za noc chtějí 10EUR. Byli jsme tam tři obytňáky, mimo sezónu neplatil nikdo. Městečko i hrad nad ním jsou velmi pěkné ale upřímně - už nám to začalo trochu splývat.

 

 

  

Čtvrtek 10.3.2022

Na čtvrtek jsme si proto naplánovali takovou malou odbočku, do pohoří Vosges. Jen tak se trochu projet hornatým krajem. Nejvyšší horou pohoří je "Ballon de Guebwiller", s výškou 1424m.n.m., tedy něco jako u nás. První zastávku jsme si udělali ve vesnici se zvláštním názvem "Le Bonhomme", tedy "Chlapík". Zaparkovali jsme na parkovišti v centru (48.171627, 7.115758) a vyrazili do šíleného krpálu ke zbytkům starého hradu Gutenbourg. Odspodu to sice vypadalo jen na hromadu kamení ale lezeme nahoru kvůli v mapě slíbenému "místu dalekého rozhledu". Ten tam tedy byl docela slušný.

Pokračujeme dále po vedlejší silnici D48 a serpentýnami stoupáme do sedla "Col des Bagenelles", které leží v nadmořské výšce 905 m.n.n. Když tam dorazíme, tak se okamžitě rozhodujeme na parkovišti u horní stanice lyžarškého vleku pro oběd. Dodíka parkujeme na kraji prudkého srázu do údolí a tak máme pro polední posílení opravdu nádherný výhled. A navíc, to počasí ! Měli jsme sice českou rajskou omáčku s těstovinou ale víno bylo místní :-) Kdo by nás chtěl napodobit, zadejte do navigace 48.193118, 7.114353. Parkoviště je uváděno jako místo pro obytňáky, takže i nocovat se tu dá.

Po delším přestávce na oběd jedeme dále a klesáme klikatými silnicemi stále níže do údolí. V krajině se střídají vesničky, výrobny sýrů, pastviny a krásné lesy. V jedné vesnici jsme se zájmem sledovali výcvik pasteveckých psů. Honák a asi i majitel stáda seděl v autě, okolo pickupu běhalo stále dokola poměrně početné stádo nebohých ovcí a okolo lítala trojice psů a učila se je usměrňovat. Tedy jejich klus zastavit, obrátit a zase rozběhnout. Zajímavých deset minut pokoukání.

Naše dnešní putování končí po necelých 40km, ve vesnici  Dambach la Ville. Opět osada obehnaná středověkýmiu hradbami, tři vstupní brány a hned za jednou z nich parkoviště s povoleným stáním obytňáků (48.326626, 7.424117). Když jsme dorazili, stálo tam pár aut, v noci jsme ale byli sami. Město nám již přidadá stejné, do jediné otevřené restaurace mě se dvěma očkováními nepustili, po několika tůrách do prudkého kopce v posledních dnech se mi ozvalo koleno a tak bylo odhlasováno, že ráno vyrážíme už směrem domů. Možná poznámka k té jediné otevřené restauraci: co bylo na všech navštívených místech velmi patrné - jsme tu mimo sezónu. V ulicích, kde je dvacet vinařství, jsou otevřeny dvě. Na dalších deseti je sice napsáno "Ouvert" (otevřeno) ale nedozvoníte se nikam. S četnými weinstube a restauracemi je to obdobné. No a když si vezmete tu podmnožinu otevřených, přidáte covidové restrikce, prudce snižujete možnost si někde sednout. Takže nám asi těch pět dní stačilo a proto rozhodnutí o pátečním návratu.

 

 

Ráno tedy zadáváme do navigace "domů" a nastavíme trasu ne hned na dálnici ale jako poslední "road trip" po malých silničkách napříč Alasaskem. Někdy se sem musíme vrátit, ideálně na podzim, v době vinobraní. Kraj je to totiž krásný.

Plán dojet do Prahy už v pátek sice nevyšel (dílem kvůli výrazně horší dopravě na německých dálnicích, dílem díky našim četným zastávkám "na pohodu") a proto poslední noc trávíme na Přimdě ale i sobotní dopolední příjezd domů završuje vlastně báječný týden. Alsasko je krásný kout Francie, lidi jsou kouzelnou kombinací Francouzů a Němců (proto každý umí francouzsky a německy ale nikdo anglicky) a pro jídlo a vína žádná chvála není dostatečně dobrá. Samozřejmě v letní sezóně jsou městečka a vesnice daleko víc kouzelné, všude jsou květiny a všude je otevřeno. Ale všude jsou taky hromady a hromady turistů. Hlavně z Německa, protože to mají jen kousek. A naše poznání? Příště zkusíme asi tak květen.

A na úplný závěr trocha statistiky: od baráku k baráku jsme ujeli 1484 km, průměrná spotřeba 10,7litru na 100km, cena nafty v Německu i Francii je pohybovala od 1,95EUR do 2,3EUR/litr, ve vinařstvích dostanete vína 8-12EUR/láhev za standardní kvalitu (a přitom super), 15-17EUR za bio vína (všude se to rozmáhá), 25-50EUR vína s apelací Alsace Grand Cru. Lidé byli všude velmi komunikativní, opravdu se chtěli bavit, bohužel jazyková bariéra nám většinou bránila. Musím si osvěžit němčinu. Tou v Alsasku jako druhým jazykem vládne skoro každý. Nicméně osvědčil se mi drobný "trik". Každý Francouz je rád, když se mluvit alespoň snažíte. Takže mám ověřenou radu: naučte se pouhé tři krátké věty:

"Je m'excuse"  (ž´mé´exkiz) - omlouvám se.
"Je ne parle pas français" (ž´n´parlé pa fransé) - neumím francouzsky   ...a nezapoměňte na to ráčkování ve slově "fransé" 
"Je suis tchèque" (ž´svi´ček) - jsem Čech ... jim slovanské jazyky splývají, tak ať vás nepovažují za Rusa či něco podobného.

A pak už můžete pokračovat jakkoliv. Budou Vám nápomocni, jak to jen půjde.

Překvapením pro nás byl všude velký podíl mladých lidí a dětí. K bezpečnosti žádné připomínky, problémy s imigranty jakékoliv národnosti či náboženství se Alsaska netýkají. A když jsem jednou na veřejných toaletách zapomněl na větracím okénku klíče od Dodíka a vrátil se tam až po půl dni, našel jsem na parapetu lístek, kam si pro ně mám přijít. V kraji dobrého jídla a vína prostě nemůžete najít špatné lidi :-)