I když letos vyšly dva červencové svátky ne úplně skvěle (den upálení Mistra Jana Husa je v sobotu), přesto je alespoň volný pátek a to se musí využít. Proto startujeme s Dodíkem už ve čtvrtek okolo 17h a cílem je Šumava. Jana jako vždy dodala seznam zajímavých míst, jet s námi se tentokrát opět rozhodla naše mladší dcera a navíc - začínáme trochu netradičně: Jana má v sobotu narozeniny a takovou věc je třeba oslavit dobrou večeří. Zcela náhodně při hledání možných cílů na víkend narazila na malou vesničku Soběsuky, asi 3km za Nepomukem a v ní malý zázrak: ANGUS FARM.

Takhle farma, s penzionem a restaurací je klasickým potvrzením staré známé pravdy, že když nabízíte něco opravdu dobrého, poctivého a když to děláte s láskou, tak se to o vás dříve či později rozkřikne a i když je vaše sídlo třeba v malinké vesničce v podhůří Šumavy, lidé si k vám cestu najdou. Opravdu z celého svého přesvědčení vám všem doporučujeme: máte-li rádi dobré jídlo, krásné prostředí, ochotný personál a nádech něčeho mimořádného, jeďte tam. Není to úplně nejlevnější restaurace ale kvalita je rozhodně v plné harmonii s cenou, takže když chcete něco oslavit, není důvod váhat. Parkovat se dá přímo před vchodem do restaurace, na koordinátech 49.462884, 13.550522. Neuvěřitelné hovězí ve všech podobách, ostatní regionální potraviny, skvělý výběr vín, nad kterým někdo musel dobře přemýšlet a také lokální pivo... a spoustu dalšího. Ochutnali jsme toho mnoho a tak, i když jsou tyto stránky hlavně o cestování, neodpustím si takovou koláž toho, co jsme si tam dali. A zcela určitě tam zajedeme ještě někdy!

Při již nočním odjezdu od restaurace jsem díky euforickému stavu přehlédl sloup se značkou, u nějž jsme těsně Dodíka zaparkovali a masívní šrouby upevňující značku mi přivodily první hlubší trhanec v plášti nástavby. Je to asi 15cm, takže opravit by se mělo dát poměrně lehce ale rozhodně to zamrzelo.  První noc jsme strávili v Nepomuku, na našem osvědčeném typu nocoviště - na parkovišti u hřbitova. Nepomucký hřbitov ho má na souřadnicích 49.482244, 13.579672 a parkoviště je navíc od okolí odděleno i vysokým živým plotem. Takže pohoda.

Druhý den jsme pokračovali v cestě na jih, směrem k Šumavě. Pravda, dvě členky posádky způsobily, že jsme vyrazili ne tak úplně po ránu... prostě jsme vyjeli až k desáté dopolední a tak jsme se cestou raději moc nezdržovali. První zastávku jsme si udělali v Sudslavicích. Tato malá vesnička kousek před Vimperkem se může pochlubit jedním, opravdu monumentálním stromem. Už více než 600 let (!) tu roste slavná Sudslavická lípa. Vysoká je asi 30m a když v roce 2010 měřili obvod jejího kmene (130cm nad zemí), bylo to úctyhodných 11,90m. Je to tedy opravdu památný strom, jak má být.

Jen místo na parkování budete špatně hledat. Silnice Sudlavicemi je úzká, lípa stojí kousek za vesnicí a vyhrazené parkoviště je travnatá a poměrně měkká louka, ve svahu u potoka. Má koordináty 49.086636, 13.792726 a za dobrého počasí obytňák unese. Za deště bych na ní ale asi nevjel a zastavil o pár set metrů dál, na odstavném pruhu silnice (49.084138, 13.786638).

Vimperk. Toto malé pošumavské město se 7400 obyvateli jsme zvolili jako cíl pro procházku a oběd. Zaparkovat se dá na parkovišti u historického centra (49.053100, 13.772301). Procházka v pohodě, Vimperk je hezké město se spoustou zajímavých zákoutí. Jen místní ještě zřejmě plně nepochopili základní principy turistiky. Společně se spoustou jiných návštěvníků města jsme tedy v pátek (na státní svátek) bloumali ulicemi a hledali nějaký otevřený podnik či prodejnu. Nikde nic. Restaurace, místní pivovar, atd.... všude jen zavřené dveře. Místní prostě měli svátek také. Oběd jsme tedy dali v nově rekontruované Pizzerii Marco na Pivovarské ulici. Velmi slušný standard ale kvůli "Itálii" jsme do Jižních Čech nepřijeli. A tak naše hlavní doporučení z Vimperka má "Kavárna ve skále", naproti zmíněné pizzerii. Velmi příjemný a originální interiér, skvělá káva i zákusky. Kavárnu tvoří několik menších místostí, každá s trochu jiným stylem a jedna je opravdu jako ve skále (nebo spíš jako ve sklípku). Každopádně zastavit se tam není ztrátou času.

BOUBÍNSKÝ PRALES. První už opravdu šumavskou zastávkou musel být povinně Boubín. Prales Boubín je největší nedotčenou plochou původního lesa ve střední Evropě, s porosty smrku, jedle a buku. Některé stromy tu jsou staré až 400 let, ale samotný prales je starší než celý lidský rod. 

Příjezd k Boubínskému pralesu je trochu adrenalín. V Horní Vltavici odbočíte na úzkou silničku a po zhruba 3km pomalé jízdy a vyhýbání se krokem protijedoucím autům jste na místě. Malý, jednoduchý ale nádherně umístěný kemp najdete na 48.958589, 13.826552. Obytňák na 24h stojí 150Kč u automatu, k dispozici jsou suché záchody, malý dřevěný bufet. Na kraji kempu jsou i přípojky na elektřinu ale nepřišli jsme na to, jak se aktivují. Nicméně všude okolo vás je čistá příroda, naprostý klid a prales je nadosah.

Kolem jádra pralesa veze okružní naučná stezka Boubínský prales a výchozím místem je Boubínské jezírko, které vzniklo roku 1836 jako umělá vodní nádrž pro umožnění plavby dřeva z boubínských lesů do sklárny v Lenoře. Stezka procházející několik pásem, která se odlišují mírou, jakou do života lesa zasahoval a zasahuje člověk. Prastarý les byl zachován díky lesmistru Johnovi, když na jeho naléhání nakonec tehdejší majitel zdejšího panství, kníže Jan Adolf Schwarzenberg, vyhověl a v roce 1858 rozhodl, aby část lesních porostů o rozloze 150ha byla vyjmuta z normálního lesního hospodaření a stala se tak pralesní rezervací.

Do kempu jsme přijeli brzy odpoledne, zaparkovali a hned vyrazili na stezku. K jezírku je to z kempu asi 2km, okolo pralesa dají už cesty tak 10km navíc, podle zvolené trasy i víc. I když srdce pralesa je ohrazeno plotem a nesmí se do něj, okolní trasy jsou i tak naprosto nádherné. Ze starých pařezů rostou mladé stromky a smrky dosahují výšky až 50m. Kmeny stromů jsou všelijak pokroucené, kořeny propletené a kůra stromů vrásčitá a plná podivných útvarů. Starý les propouští nádherné světlo, milovníci fotografování budou jistě nadšeni. A pro cyklisty je v okolí samozřejmě i spousta krásných tras.

Noc v kempu, uprostřed čisté a krásné přírody, byla taky nádherná (už dlouho jsem neviděl na obloze tolik hvězd) a tak se nám odsud v sobotu ráno fakt moc nechtělo. No, bylo zase po desáté dopolední, když startujeme Dodíka a jedeme dál.

Chalupská slať. Jen o pár kilometrů dál je osada Borová Lada a kousek od ní známá Chalupská slať. Ve vesnici je velké parkoviště (50Kč) na 48.990811, 13.660247. Když ale budete mít štěstí, dá se zastavit i na menším parkovišti na 48.995453, 13.654462. Z vesnice je to k jezírku tak 1,5km, z toho druhého parkoviště jen skok. Chalupská slať začala vznikat po skončení doby ledové před 8 až 10 tisíci lety. Základem pro vznik rašeliniště se stalo mělké pánevní jezírko, které nejprve začalo zarůstat rákosem a ostřicemi, teprve později rašeliník. Na plovoucích rašelinných ostrůvcích se vyskytuje řada vzácných druhů rostlin (např. blatnice bahenní, ostřice chudá a rosnatka okrouhlolistá). Slať je největším rašelinným jezírkem v ČR, vede k němu krátký dřevěný chodník a ten je zakončený vyhlídkou.  Ve velmi malém měřítku nám to připomnělo obrovské prostory podobné přírody v Estonsku. Je to takový národní park Laahemaa, jen asi 10.000x menší :-)    Pozn: ta první letecká fotka je převzatá, drona zatím na palubě Dodíka nemáme :-(

Po docela ucházejícím obědě v restauraci Borůvka (Borová Lada) jsme vyrazili po malebné silnici č.167 na Kvildu. Toto místo jako Pražák znám hlavně ze zimních zpráv, když se hovoří o rekordních mínusových teplotách a tak jsem byl zvědav, co je to za konec světa. Pravdou je, že je to takové typické lyžařské středisko. Spousta penzionů, obchodů na hlavní ulici, všude auta a lidí. Takže jsme Kvildou jenom projeli, resp. v ní odbočili doleva na Filipovu huť a Modravu. Tu známe ze současného televizního seriálu, představovali jsme si těžkou romantiku ale Modrava je vcelku normální vesnice, byť v krásném prostředí šumavské přírody.  Co byla ale pro nás důležité, že za Modravou se k silnici přiblíží řeka Vydra. Již z mládí si Vydru pamatuji jako romantickou říčku, v níž se dá brouzdat čistou a studenou vodou, případně skákat z kamenu na kámen. A to jsme chtěli vidět a zažít.

Kousek za Modravou je známý Hradlový most Rechle. Snad až moc známý. Když jsme k němu dorazili, na odbočce k malému parkovišti byla všude spousta aut a zastavit, natož zaparkovat, se prostě nikde nedalo. A tak mám pro vás tip: pokud si chcete užít Vydru stejně jako my a nemačkat se s tisícovkou jiných turistů, ať již na Rechleském mostě nebo pak dál, na stejně známém přístupu k Plavebníku kanálu u Antýglu, dejte si do navigace souřadnice 49.041580, 13.508232. Dovedou vás na malé parkoviště, spíš takový příčný odstavný pruh u silnice. Zaparkujte, po malé pěšince se vydejte strmě z kopce dolů k Vydře. Je to jen asi 100m skoro kolmého svahu plného kořenů, keřů, sypajícího se jehličí a dalších záludností ale pokud sestoupíte, budete přímo u Vydry.

Zrovna zde se Vydra rozdvojuje, aby se po pár desítkách metrů zase spojila v jediný tok. Navíc, pokud ji přebrodíte a půjdete dál do lesa, po zhruba 100m narazíte právě na slavný Plavební kanál, jen na část zcela bez návštěvníků a turistů. Na tomto nádherném místě, typickém představiteli krás Šumavy, jsme strávili přenádherné chvíle. Brouzdali se křišťálově čistou vodou, chodili po kamenech, vyhřívali se na slunci, prostě paráda. A jako inspiraci přikládám pár fotek z tohoto úžasného místa.

No a jedeme dál. Míjíme Antýgl a spoustu zaparkovaných aut turistů, lačnících zhlédnout Plavební kanál. Po projetí Srní, Prášily a odbočce na silnici č. 190 jsme už blízko Železné Rudy. Toto velmi známé lyžařské středisko jsme si naplánovali hlavně kvůli návštěvě rozhledny na Špičáku (1200m.n.m.) a také některého z jezer. Čertovo nebo Černé, obě jsou ze Špičáku v dochozí vzdálenosti. Je už okolo třetí odpoledne a tak bychom v Železné Rudě chtěli nocovat. Aplikace Park4Night doporučila plácek u hotelu Bohemia, přímo pod lanovkou na Špičák. Chyba. Tam se v sezóně opravdu nikde spát nedá. Snad na velmi šikmém, rozrytém  a nezpevněném parkovišti, kousek stranou v lese. Mít expediční terénní obytňák, šel bych do toho ale s Dodíkem ani náhodou. Lepší volbou je neplacené velké parkoviště jen o kousek dál a výš (49.165548, 13.225317).

Parkujeme Dodíka a vyrážíme na lanovku. Bohužel se slunce začíná postupně schovávat za hradbu mraků ale jinak pohoda. Lanovka není úplně nejlevnější, ve třech dospělých platíme 480Kč. Na lanovce jsme skoro sami. Špičák je proslulý svými cyklo trasami na downhill a tak nám společnost dělá jen pár šílenců, co se na crossových kolech pouštějí dolů ze svahu, na všechny ty zatáčky, oblouky, skokánky, mostíky, vlnovky, atd. atd. Během jízdy lanovkou oblohu zakrývá stále větší oblačná pokrývka.

Z rozhledny i přes zhoršující se počasí byl nádherný rozhled. Drtivá většina ze čtenářů samozřejmě na Špičáku a okolí byla, takže nemá smysl tento krásný kout naší vlasti nějak zdlouhavě popisovat.

Prošli jsme pár turistických tras, navštívili Čertovo jezero, vzdali cestu k velmi podobnému Černému jezeru a po žluté značce jsme postupně klesali zpět do Ski areálu. Nicméně třeba Čertovo jezero je rozhodně moc pěkné místo a tak tři fotky z cesty doufám na škodu článku nebudou.

Když jsme dorazili k Dodíkovi, začalo drobně pršet. Noc na velkém parkovišti nám přestala připadat zajímavá a tak bylo rozhodnuto o přesunu někam dál. Vyrazili jsme dál po silnici č. 190, směrem na Nýrsko. Kousek před velkou přehradní nádrží Nýrsko (je to vodárenské pásmo a okolo nádrže je zakáznán vstup), jsme našli nocležiště na malém odstavném parkovišti (49.258853, 13.156816). Fotky jsem nedělal ale když jsme již za tmy na chvilku nechali otevřené dveře do obytňáku, vletěli nám dovnitř světlušky. Už si ani nepamatuji, kdy jsem tento drobný a vlastně "romantický" hmyz viděl naposledy. A venku to bylo úplné světelné rojení.

Nedělní ráno nás probudilo bubnování děšťových kapek na střechu Dodíka. A i když po celý poslední den našeho prodlouženého víkendu se už počasí moc nepředvedlo, přesto jsme chtěli alespoň trochu dodržet náš itinerář. Takže dalším cílem byly Klatovy. Ty jsou totiž už od 19. století spojeny s tradicí pěstování karafiátů. Karafiáty přinesly městu a jejich pěstitelům celoevropskou známost a zatímco původní americký karafiát potřebuje k vypěstování skleník, ten klatovský je mrazuvzdorná trvalka. Každoročně je v první polovině července pořádána výstava klatovských karafiátů v Hostašově ulici a tak jsme to jeli okouknout. S převahou ženských na palubě asi nepřekvapí, že si významnou část prodejní výstavy vezeme i domů.

Notoricky známé klatovské náměstí s Černou věží a barokní lékárnou u Bílého jednorožce tentokrát vynechám, i když jsme ho navštívili. U Klatov zmíním jen jednu drobnost: moc se nám líbí rozhodnutí radnice vyjít vstříc potřebám turistů. Skoro na každé restauraci, baru, kavárně, pizzerii či hospodě je ve výloze vyvěšeno logo nápadně připomínající známé "Free Wifi". Tady je to ale "Free WC" a oznamuje všem kolemjdoucím, že odskočit si mohou prakticky kdekoliv a nikdo na ně nebude hledět skrz prsty, že jen "jdou na záchod a nic si neobjednají". Takže palec vzhůru pro klatovskou radnici !

Pak už jen malé doporučení: místo návštěvy předražené Barokní lékárny si raději hned vedle ní dejte kávu a něco sladkého v Café Jednorožec. Nebudete litovat! 

Úplně poslední zastávkou prodlouženého víkendu byl zámek Červené poříčí. Musím hned úvodem říct, že to není návštěva pro každého. Zámek stojí tiše, bokem od hlavní silnice za ohradní zdí. Rušný společenský život v jeho zdech již dávno utichl. Barokní nástěnnou výmalbu překryly nudné a sterilní nátěry. Zahrada nehýří pestrobarevnou škálou květů a tropického ovoce, a přesto stojí za návštěvu. Zámek Červené Poříčí byl totiž zdevastován a během minulých desetiletí byl skladem, kancelářemi, byty zaměstnanců Státní památkové péče a plnil i další, pro zámek nedůstojné funkce. Nyní se ale pomalu probouzí a čeká na své znovuobjevení. Vlastníkem je stát a bylo rozhodnuto mu vrátit původní krásu. No a my jsme ho navštíviliv okamžiku, kdy čerstvě otevřel své brány veřejnosti. Pozor: neuvídíte nic, nežli "stav bodu nula". Byly vybourány všechny necitlivě postavené příčky, zrušeny všechny instalované socialistické koupelny, kuchyně, spíže, apod. Prostě zámek je teď zakonzervovaná ruina, oprostěná od všeho, co bylo namontováno v dobách nedávných. A tak prohlídka není ani tak zajímavá v přítomnosti. Je to spíš možnost mít s čím porovnávat v letech budoucích. Stát plánuje utratit za rekonstrukci 240 milionů, přičemž 30 milionů má přijít v následujících 12 měsících. Už mnohokrát jsem v různých článcích zmínil, že rádi vyhledáváme místa, kde se podařilo z něčeho zničeného znovuobnovit něco krásného. Snad se to tedy podaří i na zámku Červené poříčí.

Z fotek je vidět, že počasí se nijak nezlepšilo a tak po prohlídce zámku jsme to vzali přímo na Prahu a domů. V našich cestách ale Šumava zůstala jako místo, kam se nutně musíme ještě vrátit, vzít si na návštěvu více času a prozkoumat ji pořádně jak z české, tak i z německé strany. Tenhle kus naší země za to totiž rozhodně stojí.