Ve světové historii obytných aut jsou samozřejmě méně známé a méně úspěšné modely, pak takový ten dobře prodejný střední proud, následují úspěšné modely a ty velmi úspěšné. No a někdy to některý z modelů dotáhne až na označení "ikonický obytňák". V sedmdesátých letech minulého století se to jednomu výrobci podařilo. A přitom přišel s autem, které se prostě nedá nazvat jinak, než že je ošklivě. Je tak strašně ošklivé, že je vlastně nádherné. Ano, mluvíme o začátcích americké firmy Winnebago.

Přitom Winnebago začínala vlastně jako občanský projekt. Bylo to na konci 50.let ve Forest City v Iowě. Místní podnikatel John K. Hanson byl velkým milovníkem trávení volného času a dovolených ve svém rodinném obytném přívěsu Aljo. A protože to byl spíš obchodník nežli konstruktér, přesvědčil místního automechanika, aby svou dílnu přetvořil na takovou malou lokální továrnu na karavany. A kupodivu - ono to docela zafungovalo. Nová společnost "Modernistic Industries", podporovaná dalšími místními investory, zahájila provoz přesně 12. února 1958, tehdy se 17 zaměstnanci a o rok později představuje svůj první obytný přívěs. Měl na délku 4,5metru a cenovku 895USD. Brzy přicházejí další modely, a to až do délky 5,8m.  60. léta byla v Americe dekádou fenomenálního ekonomického růstu a tato prosperita způsobila i velký boom trhu obytných aut a přívěsů (Američané jim říkají "RV" - Recreacional Vehicles). Obrat společnosti vzrostl z 1 milionu dolarů za celý rok 1961, až na 1 milion dolarů denně, v září 1968. V polovině šedesátých let mění společnost název na Winnebago Industries

a proslulé dvojité "W" bude zdobit její modely po skoro celé další dvě desetiletí. 

Po obytných přívěsech se začaly nabízet obytné nástavby na auta typu pick-up (zvláště velmi populární byl kit "KD Kaps") a v roce 1966 představila společnost Winnebago své první obytné vozy: první model F-19, postavený na podvozku Ford a v roce 1967 slavný D22, pro změnu na podvozku Dodge. Zvenku si byly oba modely velmi podobné - jeden ošklivější nežli druhý.

 Jenže ouha: ty neforemné krabice se vyznačovaly opravdu vynikajícím dílenským zpracováním, pevnou a přitom lehkou konstrukcí celé karosérie, velmi dobrou tepelnou izolací, čitelnými jízdními vlastnostmi a zejména vysokou odolností. Firma Winnerbago samozřejmě vyrobila více modelů, menších či větších rozměrů a výbavy ale svůj "krabicoidní", už tehdy ikonický tvar s dvojitým "W" na boku, si ponechala po celá sedmdesátá léta. 

Co mě na těchto autech ale fascinuje nejvíce, je rozdíl ve výrazu exteriéru (připomíná tak trochu naštvaného buldoka) a provedením interiérů, které jsou na svou dobu velmi moderní, trendy a přitom elegantní a pohodlné. A tak hlavní částí dnešního článku nebude reportáž o přesných technických parametrech jednotlivých modelů ale o atmosféře. O atmosféře "sedmdesátek", kdy se nosily kalhoty do zvonu, kdy bezpečnostní pásy byly neznámou věcí, kdy vládly pestré barvy a hnutí hippies byl vlastně nový fenomén. A protože jsem se dostal ke dvěma katalogům Winnerbago z té doby, můžeme si dobovou atmosféru tehdejších obytných aut připomenout v docela velké obrázkové galerii. Fotografie myslím žádný komentář nepotřebují.

Začátek osmdesátých let zastihuje Winnerbago ve snaze o modernizaci tvarů svých modelů. Asi se jim to daří protože firma existuje dodnes ale podle mne vrchol Winnerbaga byla ta sedmdesátá léta. Z nových modelů mizí "W" na boku, přibývá aerodynamika a čím jsou ta auta modernější, tím mi připadají víc a víc stejná, jako značky konkurenční. Ta jejich úžasná osobitost je pryč.

No a v současnosti dělají klasicky už jen ty obří americké autobusy, velké alkovny, trochu vestavby a trochu zase přívěsy. Takže laskavý čtenář nechť tento článek vezme jako hold jedné dekádě jedné americké firmy. A její super ošklivé krasavici.